Pia fraus (Milosrdná lež)
Stará žena sedí na houpací židli. Přichází hoch s košíkem říčních raku a dráždí starou ženu. Hází na dům kamínky, škrábe po žaluziích. Stařena ho zlostně odhání v domění, že je to Smrt.
Po chvíli ponurého klidu ťuká na okno a dveře stařenina domu mladá dívka. Stařena si opět myslí, že je Smrt a vyhání jí.
Vzápětí přichází starý brusič nožů. Stařena si ho opět zamění ze Smrtí a žene ho pryč.
Stará žena opět usedá do křesla. K domu se blíží listonoš - posel smrti. Obchází kruhem dům, zastaví se u dveří a z pláště vyjme psaní - obsílku na věčnost.
Klepe na dveře. Stará paní je pootevírá, ale když spatří smrtonoše, vyděšeně před ním dveře zabouchne. Posel jí přemlouvá: nese jí psaní od jejího dávného milého. Stařena napjatě poslouchá. Před očima se jí vybavuje obraz dávno uplynulého mládí...
V druhém plánu se nasvěcuje postava mladíka - jejího milého. Z druhé strany mu přichází naproti mladá dívka. Je to sama stará paní: tento příběh se odehrál před mnoha a mnoha lety.
Listonoš stupňuje svoje naléhání. Konejšivě a něžně jí přemlouvá. Před vnitřním zrakem staré paní se opět objevuje tvář jejího milého, vztahujícího k ní toužebně ruce.
Napětí roste. Pak je rozhodnuto, stará paní jde odhodlaně ke dveřím a otevírá je dokořán. Listonoš před ní smeká - ano, je to on, je to její dávný milý. Stařena se schoulí v jeho náručí. Listonošš odhazuje svou pelerínu (a s ní zároveň i masku a oděv stařeny). Na scéně je to nyní týž milostný pár jako ve vzpomínkách staré paní. Následuje velké milostné pas de deux.
Znovu se pomalu nasvěcuje houpací křeslo se stařenou, která umírá. Její ruka klesá. Z rozevřených prstů jí padá na zem dopis - obsílka smrti.
Pohyb křesla slábne a dozní do ticha...