RYTÍŘSKÁ BALADA (hudba Š. Jurovský)
Námět čerpá z dávné slovenské minulosti. Děj se odehrává v prvních letech 15. století na hradě jednoho z nejbohatších feudálů země vévody Ctibora z Beckova, rádce krále Zikmunda Lucemburského a vojevůdce jeho vojsk.
V Ctiborových službách na hradě v Beckově žije skvělý voják, statečný rytíř Jan. Ten v bojích s nepřítelem, když vysvobozovali ze zajetí krále Zikmunda, zachránil s pomocí kováře Matouše Ctiborovi život. Vévoda je jim zavázán vděčností a projevuje oběma mládencům přízeň. To je však trnem v oku některým ctižádostivým dvořanům a nebezpečná žárlivost je žene k záludným činům. Snaží se všechny tři zaplést do sítí intrik a znepřátelit je. Především zneužívají neštěstí rytíře Jana, který při záchraně krále Zikmunda utržil ránu mečem do obličeje a je nyní znetvořen. Tento okamžik se mu stává osudným a zdá se, že od této chvíle se vše staví proti němu.
První ránu dostává od své snoubenky Matyldy, která mu vrací prsten a opouští ho, protože se jí ošklivý jeho zjizvená tvář. To mu však neřekne, ale Jan to tuší a tak podnikne malou lest. převleče se za šaška na zámecké hostině, aby Matyldu usvědčil z pokrytectví. Hosté nemají ani ponětí, že v masce šaška je právě Jan, přesto se jim zdá, přesto jsou přesvědčení, že se za ní skrývá nějaký rytíř. Dámy mezi sebou soupeří o jeho náklonnost. Jan se záměrně dvoří Matyldě. Když si je jistý, že získal její srdce, dá jí na ruku snubní prsten, právě ten, který mu vrátila. Matylda je vyděšená. Jan, k dovršení všeho, sundavá masku, aby jí ujistil, že je to opravdu on, ten, kterým nedávno opovrhla.
Matylda ve své pýše vzplane hněvem a pokládá to za rytířovo ostudné jednání. Žádá satisfakci. Dvořané, zejména závistivci, se snaží vévodu přesvědčit, aby s Janem skoncoval. Ctibor se zdráhá, vždyť jde o nejstatečnějšího rytíře z jeho družiny, ale nakonec omámený pitkou a bezuzdnou náladou, do které zábava při hostině vrcholí, nátlaku podlehne. Poprvé dává Janovi pocítit svůj nesouhlas s jeho konáním. Projeví to tak, že s celou družinou opustí dvoranu. I Matylda odchází. Jan tak zůstává sám se svým pokořením. V okamžiku, kdy ho bolest zasáhla nejvíc, se rozhodl, že navždy skryje svou tvář pod maskou a bude dělat svému pánovi šaška, když už k tomu učinil první krok.
Jan však nerezignoval zbaběle, naopak, za maskou žije dál statečný člověk, který jen vyměnil meč za jinou zbraň: za moudrost a šlechetnost srdce. Jan uvažuje o životě lidí, lesku a bídě, o ponížení a křivdách. Nemůže projít bez povšimnutí kolem utrpení poddaných, kteří rozšiřují a opevňují hrad. Celé dny a noci vláčejí zbědovaní služební neuvěřitelně těžká břemena. Rytíř Jan s nimi od prvopočátku soucítí. Intrikánům se tento jeho postoj hodí: obviní ho a u védy ho tak uvrhnou do podezření, že se spolčil s poddanými proti hradu. Ctibor ho dává sledovat, aby získal pro toto své podezření důkazy.
Sledováním Jana je pověřena jedna z hradních služek Tereza, žena-had, která touží po panském životě a která si touhle podlou hrou chce u Ctibora vysloužit kováře Matouše. Matouš je však už dávno zamilován do služebné Verony a věří, že Ctibor jejich lásce nebude stát v cestě, když je mu zavázán. Oporou je jim i rytíř Jan, nyní šašek Becko.
Janovi však do života vstupuje také žena. Jde o Jelenu, pověstnou krasavici z jedné z porobených osad, se kterou se setkává na velkém lovu. Ten vévoda pořádá v okolních lesích pro rozptýlení hradních hostů. Jelenu zadrží stráž, když jí přistihne, že v lese sbírala dříví. Vojáci ví, že se zavděčí vrchnosti a tak dívku přivádějí mezi rozjařenou loveckou společnost a Ctibor jí dává hostů na pobavení. Rytíř Jan cítí povinnost se stát ochráncem této dívky. Sám Ctibor vzplane k Jeleně láskou a očekává, že ona bude tuto náklonnost opětovat. Jelena ho však odmítá, což vévoda považuje za urážku. Aby jí pokořil a potrestal, nařídil šaškovi Beckovi, aby tedy vyznal dívčině lásku on, když se jí nezdá pán hradu dost dobrý.
Stane se však něco, co nikdo nepředpokládal. Jelena tuší, že maskou se skrývá člověk šlechetný a projeví víc než soucit s nešťastným šaškem. Ctibor, za smělost, že dává dvornímu šaškovi přednost a že Jan, místo aby jí zesměšnil, jí vroucně vyznal lásku, rozhodnul se oba potrestat. Na naléhání prvního dvořana a Terezy, vyhání oba od společnosti. Jan a Jelena odcházejí jako vyděděnci mezi poddaný lid.
Tereza má oči všude a zjistila, že za Janem odešel i Matouš s Veronou. Všichni uprchlíci vědí, že jsou sledováni a mají tak jedinou možnost: útěk. Nejdřív však Jan poradí Matoušovi, aby si Veronu vzal za ženu a zpřetrhal tak Terezininy plány. Tereza však vyslídí i přípravy na svatbu. Ještě jednou se pokouší získat Matouše, ale když jí odmítne, přísahá mu pomstu za neopětovanou lásku. Utíká obvinit kováře na hrad.
Mezitím táhne vesnicí zbídačený zástup poddaných s břemeny na stavbu hradu. Klesají pod jejich tíhou, vlečou se z posledních sil. Když je dráb začne bičovat, Matouš přestává hledět na své vlastní štěstí a jde lid bránit. Vytrhne drábovi bič a zlomí ho o koleno. Ctibor je už sám svědkem Matoušova počínání, na vše se dívá z hradního úbočí, kam ho přivedla Tereza. Matoušův čin považuje za vzpouru. Nechává ho zatknout a uvěznit v hradní věži. Poddané tento vévodův čin rozhořčil a žádají jeho propuštění. Prosí Jana, aby se stal jejich vůdcem a když vstoupí na hrad, Ctibor je vítá s mečem v ruce. Nyní už má důkaz o Janově zradě, když ho vidí v čele zástupu.
Ctibor a Jan zkříží meče. Oba jsou skvělými šermíři. V okamžiku, kdy Jan začíná vítězit, vloží se do souboje Tereza, která sejme z ramenou svůj šátek a hodí ho Janovi do tváře. Než se rytíř stačí zorientovat, Ctibor mu vrazí meč do prsou. Když vévoda vidí klesat Jana k zemi, zhrozí se. Vždyť v nerozvážnosti zabil svého nejudatnějšího rytíře. Až nyní si uvědomuje, že podlehnul intrikám, když se někteří dvořané vyhýbají jeho pohledu. Pln zoufalství hledá viníky.
Tereza, hrdá na své vítězství, s posměchem překročí Janovu mrtvolu a s úsměvem se postaví proti Ctiborovi. V zástupu poddaných propuká hněv. Chtějí se vrhnout na Terezu, ale Ctibor je předběhne a Terezu probodne dýkou.
Nečekané události působí na Ctibora zdrcujícím dojmem. Zdá se, jako by se nezmocňovalo jen zoufalství, ale i pomatenost. V strachu před davem hledá záchranu na schodech hradu, ale není schopen k nim ani dojít. Lidé naléhají, aby dal Matoušovi svobodu. Mezitím však část vzbouřených poddaných přinutí stráže, aby dveře žaláře otevřeli a Matouše propustili. Lid ho vítá mezi sebou.
Lidé zvedají mrtvého Jana a odnášejí ho do vsi. Ctibora si už nikdo nevšímá, pokládají ho za smyslu zbaveného a to je trest horší než smrt.