Baletní soubor Severočeského divadla opery a baletu (původní název baletní soubor Městského divadla v Ústí nad Labem), zahájení aktivity 1909.
V německém divadle, otevřeném v roce 1909, byla taneční složka součástí operních a především operetních inscenací. V čele souboru se vystřídali němečtí baletní mistři (Emma Dathe, Metella Barbarina, Phadra Dohler, Helene Mirbach, Sussi Hahl, Oti Kuhnel, Rudolf Reichert, Kurt Hessky, Mizzi Popp, Adi Kuhn, Andrei Jerschik, Alfredo Bortoluzzi, Thea Maas) V ústeckém divadle hostovali před válkou (1909-44) významní tanečníci a skupiny např. Harald Kreutzberg, Valeska Gert, Trude Brod, Sent M‘ahesa, škola Elisabeth Duncan, Gertrud Bodenweiser, Tanzgruppe Günther Műnchen, Ensembel Jutta Klamt, Ballett Derra de Moroda, Masami Kuni, Ballett Karl Godlewski, Rita Rita (Markéta Peštová-Kyliánová), duo Saša Machov-Marie Krejčí, i zde vystoupil Max Semmler s inscenací Legendy o Josefovi Richarda Strausse (1925).
Po skončení druhé světové války nastala radikální národnostní, politická a kulturní proměna města. Spolu s operou byl založen samostatný balet. Prvním baletním šéfem byl Antonín Smolík (Z pohádky do pohádky, 1946; Slovanské tance, 1948). Novinku Josefa Bartla a Mamon a Coppélii připravil (1948) další šéf Slavibor Jindřich. Významnou etapu vytvořila choreografka Laurette Hrdinová v letech 1949–53 s třídou prvních absolventů konzervatoře v Praze. Repertoár tvořilo na dvacet titulů v novodobém, netradičním pojetí (Hra o sv. Janu Nepomuckém, Lašské tance, 1949; část Spalíčku, Kramářské tance, Babí léto, Rumunské tance, Studená válka, část z Romea a Julie a Ptáka Ohniváka, 1950; Don Juan Ch. W. Glucka, Maškaráda, Španělské capriccio, Polovecké tance, Viktorka, Malá noční hudba, 1951). Hrdinová, která zde spolupracovala s Marianou Tymichovou a Zorou Šemberovou, se vrátila s tanečníky do Prahy a šéfem baletu se stal Josef Judl (1953–58). Doplnil ansámbl o řadu elévu a zvolil repertoár, který znal od svého učitele Achille Viscusiho a z předešlých angažmá (Plzeň, Brno a Liberec) - Z pohádky do pohádky, 1953; Labutí jezero, 1954; Šeherezáda, Ples kadetů, Bachčisarajská fontána, 1955; Sněhurka, 1956; Pohádka o Honzovi, 1957; Zásnuby s překážkami, 1957. O nekvalitní situaci v souboru se zmiňoval i tisk a vedení divadla přijalo Pavla Šmoka jako nového šéfa (1958–60). Šmok nastudoval netradiční, divadelně působivé tituly (¨Dvořákovy Valčíky, Svatební košile, Karneval, 1958; Sedm krasavic, Sluha dvou pánů, 1959; Louskáček; Nová Odyssea, 1960). Šmokovo působení znamenalo i nástup nových osobností a interpretační růst sólistů. Šmok odešel v roce 1960 do Ostravy a v Ústí nad Labem hostoval Luboš Ogoun (Vůl na střeše, 1960) a jako nový šéf nastoupil na období 1961–74 Robert Braun (Kamenný kvítek, 1961; Dva dny na Měsíci, 1961; Šípková Růženka, 1962; Coppélia, 1962; Vítr ve vlasech, 1963; Cesta bouře, 1963; Slovanské tance, 1964; Poslední pampeliška, 1964; Labutí jezero, 1965; Z pohádky do pohádky, 1965; Giselle, 1966).
Jeden rok (1964) byl soubor administrativně spojen s libereckým ansámblem. Robert Braun hostoval ve Štýrském Hradci a v Ústí ho zastupoval 1966–68 Gustav Voborník, jehož inscenace zvýšily uměleckou úroveň souboru (Viktorka, Třírohý klobouk, 1966; Podivuhodný mandarín, Balada o námořníkovi, 1967; Bachčisarajská fontána, 1967). Roku 1969 se Robert Braun vrátil a pokračoval v předchozím trendu nekomplikovaných choreografií a režií (Pohádka o Honzovi, Othello, 1969; Louskáček, 1970; Gajané, 1972; Sněhurka, 1973; Večery slavných baletů, 1970, 1971). Ke konci kariéry Roberta Brauna byl zastupujícím šéfem Zdeněk Weidenthaler, k inscenacím byli zváni hosté (Josef Škoda, Jiří Blažek).
V praxi hostujících choreografů pokračoval šéf let 1974-77 Viktor Malcev - Emerich Gabzdyl připravil Jak Honza ku štěstí přišel [Pohádka o Honzovi] a Mirandolinu (1975), Jiří Blažek Stvoření světa (1976). Nástupem Hany Machové 1977–88 nastalo období kvalitativních změn v promyšlené dramaturgii hudebně kvalitních titulů a vyšší inscenační a choreografický výsledek jevištní práce. Machová uvedla přes dvacet titulů, např. Ferdu Mravence (1977), Kaliakru, Nedbalky a Šťastnou sedmu (1978), Marnou opatrnost, Návrat ztraceného syna a Kašlíkova Dona Juana (1980), Popelku (1981), Divadlo za bránou a Coppélii (1982), O loupežníku Rumcajsovi, Novou Odysseu (1983), Hirošimu, Prométhea, Louskáčka (1985), Radúze a Mahulenu, Péťu a vlka (1986), Čerta na vsi (1987); hostovali zde i František Pokorný a Libuše Hynková, Jiří Blažek, Markéta Záděrová a Robert Balogh. Šéfem baletu byl v době 1988–91 Jiří Blažek (Sněhurka, Bolero, Vůl na střeše, Otvírání studánek, 1989; Romeo a Julie, 1990). Inscenaci Pocta Mozartovi pohostinsky nastudoval Petr Veleta (1990) a vedení souboru se ujaly Blanka Honsová a Elita Erkina (1991–94), která s sebou přivedla ruské a ukrajinské tanečníky (Coppélia, Louskáček, 1992; Romeo a Julie, 1993, ch. Vasilij Medveděv; Giselle, 1993; Z pohádky do pohádky, 994, ch. Jurij Smoriginas).
Inscenační styl zaznamenal směřování k jevištním efektu, expresivním hereckém projevu a epické šíři děje. V roce 1994 nastoupil na místo šéfa baletu Ondrej Šoth, pod jehož vedením 1994–98 byla zařazována díla soudobého tanečního divadla, často ve spolupráci s Liborem Vaculíkem (Bolero a Carmina burana, 1994; Verdiho Requiem, Moře plné slz, 1996; Čajkovského Romeo a Julie; Stmíváníčko; Mozartovo Divertimento v Šmokově choreografii, 1996; Glagolská mše; Carmen, 1997) i klasické tituly (Don Quijote, Louskáček). V roce 1998 vedli soubor manželé Marilena a Andrej Halászovi (Z pokladů Terpsichory, Paquita, Ples kadetů) a v roce 1999 byl v čele souboru Josef Starosta (Labutí jezero, ch. Růžena Mazalová, Vlastimil Harapes). Od roku 2000 je šéfem baletu Vladimír Nečas, který studiem baletů pověřuje hosty (Louskáček, ch. Jaroslav Slavický, 2001; Romeo a Julie, ch. Daniel Wiesner, 2001; Bachčisarajská fontána, ch. Alexander R. Tomskij, 2002; Farinelli, ch. Petr Šimek, 2001; Noční ptáci, ch. Petr Šimek, 2002; Aladin, ch. Gustav Skála, 2003; Čarodějná láska, ch. David Slobašpyckyj, 2004), sám debutoval jako inscenátor tzv. tradiční verze Spící krasavice (2003).
zdroj: http://www.musicologica.cz/
Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem
Prvním šéfem baletu byla jmenována choreografka Hrdinová, před tím profesorka pražské konzervatoře. Ta pak angažovala do souboru celý ročník tanečního oddělení. Mezi nimi i Hanu Machovou, pozdější šéfku baletu i dlouholetou skvělou primabalerínu Jaroslavu Mládkovou. O rok později zde též nastoupila sólistka Radmila Salamanczuková, jenž také věnovala ústeckému baletu celý svůj umělecký život. První baletní inscenací byl Špalíček Bohuslava Martinů, jenž měl premiéru 25. červen 1950. Baletní soubor se plně zapojil tanečními výstupy do operního repertoáru. Nastudoval své další baletní inscenace: Gluckova Dona Juana, Chačaturjanovu Maškarádu, Korsakovovo Španělské capriccio, Délibesovu Coppelii a další. Hrdinová byla pro ústecký balet neocenitelná. Vychovala řadu tanečních umělců a položila pevné základy pro další úspěšnou existenci souboru. V roce 1953 se vrátila k pedagogické práci na pražské konzervatoři. Téhož roku se vedoucím baletu stal choreograf Josef Judl. Jeho první inscenací bylo Čajkovského Labutí jezero. V další dramaturgii se orientoval na další světoznámé tituly: Korsakovovu Šeherezádu a Asafjevovu Bachčisarajskou fontánu. Inscenoval též soudobé baletní tituly Vostřákovu Sněhurku a Kalašovy Zásnuby s překážkami. Ty uvedl 15. listopadu 1957 v československé premiéře. Za Judlova vedení patřili k nejvýznaměnším tanečníkům Hilda Grubiciová, Taťána Hernychová, Květa Nosková, Eva Křížová, Radmila Salamanczuková, Václav Štadler a Miroslav Dvořák. V roce 1955 nastoupila další skvělá sólistka ústeckého baletu, Margit Novotná. Avšak už koncem sezóny 1957 až 1958 odešel Judl do důchodu. Po něm, v roce 1958, převzal vedení choreograf Pavel Šmok. Jako šéf baletu zahájil sice krátkou, ale pro ústecký balet velmi významnou éru. Coby svou první inscenaci Šmok nastudoval Dvořákovy Valčíky, pak Novákovu Svatební košili a Schumannův Karneval. Následoval Karajevův titul Sedm krasavic. Svou československou premiéru měl 29. března 1959. K dalším vysoce hodnoceným počinům ústeckého baletu patřil rovněž Burghauserův Sluha dvou pánů. Ovšem bezesporu nejúspěšnější ústeckou inscenací byla Brunsova Nová odyssea. Šmok tehdy angažoval vynikajícího sólistu Zdeňka Kozlíka, jenž se stal partnerem Margit Novotné. Oba umělci se pak v následujících letech trvale zapsali svými nezapomenutelnými výkony do historie ústeckého divadla. Přišel rok 1960 a Šmok přijal angažmá v Ostravě.
Léta šedesátá a sedmdesátá
V první polovině sezóny 1960 až 1961 balet řídil hostující choreograf Luboš Ogoun. Se zdejším souborem nastudoval inscenaci Milhaudova Vola na střeše. V roce 1960 byl jmenován do čela baletního souboru baletní pedagog a choreograf Robert Braun. Svou práci zahájil v druhé polovině stejné sezóny nastudováním Prokofjevova Kamenného kvítku. Následovaly inscenace Čajkovského Šípkové Růženky, Vackova Větru ve vlasech, Dvořákových Slovanských tanců, Čajkovského Labutího jezera, Vackovy Poslení pampelišky i Nedbalova baletu Z pohádky do pohádky, Adamovy Giselle a Fallovy Čarodějné lásky. Braun angažoval sólisty Jaroslavu Pelcovou a Zdeňka Weidenthalera, kteří po dlouhá léta patřili k oporám ústeckého baletu. Robert Braun ovšem roku 1966 odešel do Rakouska a vedení po něm převzal v roce 1967 převzal choreograf Gustav Voborník. Hned po nástupu nastudoval Vostřákovu Viktorku a Fallův Třírohý klobouk. Jeho další inscenací byla Křížkova Balada o námořníku. Své dvouleté působení v Ústí nad Labem uzavřel premiérou Asafjevovy Bachčisarajské fontány. Psal se rok 1969, do funkce šéfa baletu se vrátil Robert Braun. Vzápětí inscenoval Nedbalova Hloupého Honzu. Po něm Chačaturjanovu Gajane. Brauna ale na dlouhou dobu onemocněl a tak jej ve funkci šéfa baletu zastupoval Z. Weidenthaler. Ten zároveň připravoval jako choreograf taneční výstupy do inscenovaných oper. Nakonec roku 1973 odešel Braun do důchodu. Vedením baletu byl nadále pověřen Z. Weidenthaler. V Ústí též hostoval šéf olomouckého baletu Josef Škoda. Nastudoval premiéry Vostřákovy Sněhurky a Prokofjevova Kamenného kvítku.
Balet v časech normalizace
Ani za normalizace, tragické pro stát i národ, nebylao dobrý balet v Ústí nouze. V roce 1974 převzal vedení baletu Viktor Malcev. Nastoupil do funkce baletního mistra. Se souborem nadále spolupracovali i hostující choreografové. Burghauserova Sluhu dvou pánů, Petrovovo Stvoření světa nastudoval Jiří Blažek. Nedbalův balet Jak Honza ke štěstí přišel, Vasilenkovu Mirandolinu a Nyklovy Zásnuby na vinici Emerich Gabzdyl. Pauerova Ferdu Mravence divákům představila Hana Machová, v roce 1977 jmenovaná do funkce šéfky baletu. Machová svou práci začala skvělým dramaturgickým počinem, inscenací Bizet -Ščedrinovy Carmen a Šostakovičovy Dámy a chuligána v choreografii hostujícího Františka Pokorného. Machová doplnila baletní soubor, nastoupili noví sólisté Petra Tolašová, Blanka Honsová, Dagmar Veselinovičová, a další. K nejvýznamnějším inscenacím Machové patřila Heroldova Marná opatrnost, Beethovenův Prometheus a Bukového Hirošima. Martinů Špalíček realizovala v choreografii hostující Libuše Hynkové. Matějkův balet O loupežníku Rumcajsovi a světovou premiéru Klinkové Kaliakry diváci opět shlédli v její choreografii. O choreografii československé premiéry Molčanova Macbetha se postaral hostující Jiří Blažek.
Rekonstrukce divadla
V roce 1987 byla zahájena rekonstrukce divadelní budovy. Baletní soubor začal hrát v Domě kultury. První premiérou baletu v novém prostředí je Pugniho Esmeralda v Machové a Blažkově choreografii. V roce 1988 odešla Machová do důchodu. Na uvolněné místo šéfa baletu nastoupil v roce 1989 choreograf Jiří Blažek. Jeho první inscenací, již opět na scéně rekonstruovaného divadla, byla Vostřákova Sněhurka a Martinů Špalíček v choreografii hostující Libuše Hynkové. Blažek angažoval vynikající lotyšskou umělkyni a baletní pedagožku, Elitu Erkinu a doplnil soubor sólistů o výborné tanečníky z Ruska, Jelenu Kinkeris, Roberta Kinkeris a Alexe Zingfelda. Na to uvedl Prokofjevova Romea a Julii. Následovala Pocta Amadeovi v choreografii hostujícího Petra Velety. Dalším jeho počinem byla premiéra Domu Bernardy Alby v choreografii Roberta Baloga a Gershwinovy Rhapsody In Blue v choreografii Markéty Záděrkové. V roce 1991 Blažek odešel do důchodu. Po jeho odchodu byla administrativním vedením baletu pověřena sólistka Blanka Honsová a uměleckým vedením Elita Erkina z Estonska. Ze Společenství nezávislých států přišli do Ústí další dva vynikající umělci: tanečníci Aische Rachimova a Viktor Fedorčenko. V choreografii Erkiny a hostující Hynkové inscenovali Baletní koncert. Jeho premiéra se setkala s mimořádným ohlasem. V roce 1992 byla Blanka Honsová jmenována šéfkou baletu a Elita Erkina jeho choreografkou a dramaturgem. Balet si tak zachoval svou kontinuitu po dnešek i do budoucna.
zdroj:http://www.janniv.estranky.cz/clanky/kultura/historii-usteckeho-baletu