Baletní soubor Slezského divadla v Opavě.
V převážně německé Opavě hrály v 18. století kočovné divadelní společnosti italskou operu,v níž zařazovaly podle zvyklostí efektní tableaux a balety jako mezihry (baletní výstup Pas de deux, jako mezihra v Jak se to dělá, tak to jde aneb Škola mravů, 1782; Děvčata na žatvě neboli Myslivci potrestaní bohem lásky Kupidem s činohrou Parodie, aneb: Co se může zlepšit, 1834). V angažmá tu byl (1812) stálý profesionální baletní mistr Johann Heiss se svou ženou Caroline, v letech 1835–38 tu působil Paolo Rainoldi, 1849–53 zde vystupovala Johanna Bidschofska, roku 1856 Lydia Thomson z Londýna i Pepita de Oliva (1857). Další zmínky o tanci jsou až z 20. století. V roce 1920 zde hostoval ostravský soubor s Labutím jezerem v choreografii Achille Viscusiho. V Opavě hostoval podobně jako v Ostravě a Praze Max Semmler se svou inscenací Legendy o Josefovi (1927), r. 1933 zde vystoupil ansámbl Jelizavety Nikolské aj. S proměnou politické, národnostní a kulturní situace po 2. světové válce se ujala divadla v Opavě česká opera a činohra. Balet byl po celou dobu své existence, která byla administrativně ukončena r. 1992, služebně podřízen opeře, ale uváděl i samostatné premiéry. Prvním šéfem baletu byl v sezóně 1945-46 Josef Škoda (Coppélia, Bolero 1945 aj.).
Po něm se na tři sezóny ujal vedení ansámblu Jiří Němeček (1946–49; Baletní koncert, 1946; Z pohádky do pohádky, 1946; Královna loutek, 1947; Princezna Hyacinta, 1948). Stejně jako Němeček začínal zde jako tanečník i další šéf baletu Boris Slovák (1949-50), vystřídán byl Antonínem Smolíkem (Slovanské tance, 1949). Vedoucím souboru a choreografem byl v sezóně 1951-52 Ladislav Hunka (Valčíky, Filosofská historie, Polovecké tance, 1952). Léta 1953–58 byla návratem Borise Slováka, který dal souboru osobitou uměleckou tvář a profesionální základ, na repertoár zařadil Zbojnickou baladu (1953, ch. Jiřina Kokrhánková-Ryšánková), Labutí jezero (1954), Viktorku (1955), Maškarádu (1955), Bachčisarajskou fontánu (1956), Sněhurku a Čarodějnou lásku (1957). Významnou éru vytvořila Hana Machová v letech 1958–1962. Volila dramaturgii klasických titulů (Coppélia, 1959; Louskáček, 1962), českých baletů (Lašské tance, Nikotina a Don Juan Václava Kašlíka, 1961), slavných komorních děl (Prométheus, 1962) a nových netradičních titulů realizovaných pohybovým slovníkem s prvky moderních trendů (Nová Odyssea, 1960). V období 1963–66 soubor vedla Věra Sošková, v operách jako choreograf hostoval Jaroslav Brůha (1964) a Mirka Vlášková (Divadlo za bránou, 1965). František Vychodil byl baletním šéfem v letech 1967–83, která znamenala pro baletní soubor emancipovanou a v inscenační podobě možnostem souboru přiměřenou a vyrovnanou kvalitní etapu (Z pohádky do pohádky, 1967; Slovanské tance, 1968; Pohádka o Honzovi, 1969; Louskáček, 1970 a 1981; Les Préludes, 1971; Coppélia, 1972; Andersen, 1973; Nestinarka, 1974; Prométheus, 1975; Spící krasavice, 1976; Kamenný kvítek, 1980; Sněhurka, 1982 aj.). Vychodila vystřídal ostravský sólista Petr Asmus (1983–85). V roce 1986 vedla soubor Věra Sošková a vedoucím baletu v letech 1987–89 byl František Szepessy.
Od roku 1989 neměl balet svého šéfa a pohostinsky zde připravovali inscenace František Vychodil, Ivan Hurych, Kateřina Pelzerová a Libor Bernklau. Baletní soubor byl r. 1992 zrušen, tanečníci vystupovali v tanečních scénách oper a operet. Samostatné premiéry byly v průběhu devadesátých let uváděny sporadicky (1998, Špalíček, ch. Ivan Hurych).
zdroj: http://www.musicologica.cz/