Luboš Ogoun - 18. 2. 1924, Praha.
V tanci žák Roberta Brauna a Heleny Štěpánkové, absolvent Ústavu pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy (1948) a choreografie na katedře tance divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze (1953). Po osvobození v r. 1945 nastoupil jako tanečník do angažmá ND Praha (Otrok v Šeherezádě, 1946; Zelenka ve Filosofské historii, 1949). V roce 1951 se stal vedoucím taneční složky a choreografem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (1951–53), odkud přešel jako choreograf do Armádní opery Praha (1953–55; Mirandolina, 1954). Pedagogem a choreografem ND Praha byl v sezóně 1956–57 (Plameny Paříže, 1956; Prométheus, 1957). Šéfem baletu v Plzni byl po Jiřím Němečkovi v letech 1957–61. V tomto angažmá se jeho choreografický rukopis výrazně proměnil podle Zory Šemberové do „neuvěřitelně zvláštních pohybových tvarů“ (baletní konferenci v Karlových Varech 1965). V Plzni uvedl Rudý mák (1958), Popelku (1959), a především Baladu o námořníkovi (1961), kterou postavil ve stylu aktuálního poetického baletu. Klasickou taneční techniku, kterou vždy považoval podle svých slov za „uhelný pohybový základ“ doplňoval a dotvářel expresivními pohyby inspirovaným gymnastikou a akrobacií. V době plzeňského angažmá se aktivně podílel na tehdejším československém baletním dění, seminářích, festivalech a konferencích, k taneční problematice se jako reprezentant nové vlny choreografie 60. let vyslovoval i v tisku (jako jediný poukazoval na rozpor mezi snahou o moderní balet a ekonomickými ukazateli). V letech 1961-64 se stal šéfem baletu ND Brno, kde inscenoval své vrcholné choreografie (Leningradská symfonie, 1962; Hirošima, 1963; Taras Bulba, 1963; Svěcení jara, 1964). Brno opustil, aby založil (spolu s P. Šmokem a V. Vašutem) a stal se šéfem (1964-68) ambulatorního ansámblu Studio Balet Praha - Balet Praha (Podivuhodný mandarín, 1964; Hirošima, 1964; Cena Serge Lifara v Paříži 1967). Po čtyřech letech se vrátil do Brna, kde působil v různých funkcích, s výjimkou roku 1970, kdy byl uměleckým vedoucím Laterny magiky, do roku 1991. Šéfem baletu ND Brno byl v letech 1968–70 (Don Juan Richarda Strausse, 1969). V souvislosti s normalizačními tendencemi po srpnové okupaci (1968) byl Ogoun přeřazen až do roku 1990 na místo choreografa a uplatňoval se i jako režisér v opeře, činohře a zpěvohře (Slzy nože Bohuslava Martinů 1969, Kníže Igor Alexandra Borodina 1973, Malý princ M. Háby 1979; z muzikálů Romance o lásce Miloše Štědroně 1974, Cyrano z předměstí Pavla Hammela a Mariána Vargy 1978), pohybově spolupracoval na Muži z kraje La Mancha (Karlín 1967), West Side Story (Karlín 1970), Zbojníci a žandáři aneb Jánošík (Brno 1972), Kytice (Semafor 1972), Ze života hmyzu (NS Bratislava 1984). Z baletů nastudoval v tomto období Janáčkovo Concertino (1979), Šach králi (1980), Sen noci svatojanské (Brno 1984, Ostrava 1988, zfilmováno 1986), Paní mezi stíny (1987), Škrtiče (1990). Po odchodu z divadla v devadesátých letech dál pracoval pohostinsky jako choreograf. Jako tanečník těžil ze své sportovní erudice a kariéry výkonného atleta a trenéra čs. družstva gymnastek (byl trenérem Evy Bosákové). Ogounovu choreografickou osobnost charakterizuje taneční inscenátorská pohotovost, originalita, fantazie pohybových tvarů a dramatických zkratek, sepjatých dějových scén, náročných až artistních i působivých duet. Byl autorem několika set choreografií v operách, operetách, muzikálech, činohrách, televizi, filmu, Laterně magice, ledních revue aj. Působil jako pedagog, mj. externí profesor choreografie na katedře tance Vysoké školy múzických umení Bratislava 1986–90. Byl jmenován Zasloužilým umělcem (1966), získal Prémii Českého literárního fondu (1991) za první uvedení baletu Bohuslava Martinů Škrtič a roku 1998 cenu Nadace ČLF za celoživotní tvorbu, v roce 2002 mu udělil prezident Václav Havel cenu Za vynikající umělecké výsledky. Na počest jeho 80. narozenin věnovalo ND v Praze jednu z repríz baletu Raymonda. Jeho druhá manželka Ludmila Ledecká byla dlouholetou přední balerínou brněnského divadla a byla ideální, tvárnou a přesvědčivou interpretkou Ogounova náročného choreografického stylu.
(zdroj: http://www.musicologica.cz/slovnik/)