Login:
Heslo:
 
Reklama: Wifi Analyzer Užitečná aplikace pro Androida

 

 

 

PSOTA Ivo Váňa

Navigace: Balet > Portréty > PSOTA Ivo Váňa

Ivo Váňa Psota - narozen 1. 5. 1908, Kyjev (Ukrajina), zemřel 16. 2. 1952, Brno
Narodil se jako syn středoškolského profesora, který v letech 1906–10 pracoval coby korespondent v Kyjevě. Jeho matka působila jako učitelka tance a po smrti manžela si v Přerově založila taneční školu. Anna Psotová byla také první učitelkou svého syna. Později studoval Psota soukromě u Achille Viscusiho, který působil v Ostravě, u Jaroslava Hladíka v Brně a u baletního mistra pražského Národního divadla Augustina Bergra, jenž Psotovi umožnil studium v baletní škole Národního divadla. Na přání otce studoval zároveň s baletní školou také přerovskou obchodní školu. Po absolvování obou vzdělávacích ústavů (baletní škola –1923, obchodní škola – 1924) začal působit jako sborový tanečník baletu Národního divadla v Praze.
V roce 1926 odešel do baletní skupiny ruské emigrantky Jelizavety Nikolské, kde absolvoval jedinou zkrácenou sezónu; v srpnu 1926 byl totiž baletním mistrem brněnského národního divadla a svým někdejším učitelem Jaroslavem Hladíkem angažován jako sólový tanečník. Zde mu ředitel divadla František Neumann navrhnul umělecký pseudonym Ivo Váňa Psota. Po odchodu Jaroslava Hladíka v roce 1928 se Psota stal baletním mistrem a uměleckým šéfem baletu Národního divadla v Brně. Zároveň působil jako externí učitel na brněnské konzervatoři. Po smrti ředitele Neumanna v roce 1929 angažoval jeho nástupce Otakar Zítek jako vedoucí baletu Mášu Cvejičou. Psota zůstal sólistou baletu a zároveň začal pracovat jako baletní mistr operety. V témže roce otevřel v Brně svou baletní školu, kde se vyučovalo klasickým i charakterním tancům. Práce Ivana Psoty na půdě brněnského Národního divadla trpěla častými konflikty s ředitelem Otakarem Zítkem i s vedoucí baletu Mášou Cvejičovou a tento fakt posílil jeho rozhodnutí zúčastnit se konkursu do baletní skupiny Ballet Russe de Monte Carlo – pokračovatele slavné skupiny Original Ballets Russes Sergeje Pavloviče Ďagileva. Konkurs byl úspěšný a Psota do tohoto souboru nastoupil v říjnu roku 1932. Nejdříve vystupoval jako člen sboru, ovšem již od roku 1933 se začal probojovávat k účinkování v hlavních úlohách. V roce příchodu do souboru absolvoval turné po Belgii, Holandsku, Německu, Švýcarsku a Francii. O rok později účinkoval v inscenacích v domácím Monte Carlu, dále na zájezdech ve Francii, Anglii, Španělsku, USA, Kanadě a Mexiku. Rok 1935 přinesl další zájezd do Severní Ameriky, turné po Španělsku a sérii vystoupení v Londýně. Soudobá kritika psala o Psotovi jako o prvotřídním tanečníkovi. Přes zjevné úspěchy a mimořádné postavení v souboru s ním ředitel Ruského baletu de Basil neobnovil smlouvu. Důvody k tomuto kroku nebyly umělecké; stál za nimi zřejmě fakt, že Psota řediteli odloudil manželku Ninu Lvovnu Voskresenskou de Basil. Osobní vztahy s ředitelem však tato událost nikterak nezkalila. V roce 1936 se vrátil se svou budoucí ženou do vlasti. Nejdříve vedl neúspěšná jednání s pražským Národním divadlem, kde chtěl pracovat jako choreograf. Nepomohla ani pozdější intervence Bohuslava Martinů adresovaná tehdejšímu šéfu opery Václavu Talichovi. V únoru 1936 však dostal nabídku k opětovnému obsazení místa choreografa a vedoucího baletního souboru v Národním divadle v Brně, kterou přijal.
V Brně nastudoval mj. světovou premiéru Divadla za branou Bohuslava Martinů (1936), Novákovu Signorinu Gioventu (1937) a několik představení z éry působení v Ballets Russes: Balakirevova Tamara, Fallův Třírohý klobouk aj. (1938). Na politické události roku 1938 reagoval Psota nastudováním Slovanských tanců Antonína Dvořáka, Bendlovu Českou svatbu a taneční verzí Novákovy Slovácké suity. Psotovu režijnímu a tanečnímu nastudování náleží také (ruskými muzikology často opomíjená) brněnská světová premiéra baletu Romeo a Julie Sergeje Sergejeviče Prokofjeva; sám v tomto představení tančil postavu Romea. V době německé okupace se stal pobyt v Československu pro Ivana Psotu nebezpečný. V roce 1940 byl za ilegální činnost v polovojenské organizaci Obrana národa zatčen jeho bratr Vladimír a odvlečen do Mathausenu, kde následujícího roku zemřel. Ivan Psota opustil vlast na počátku následujícího roku a přijal angažmá v newyorské Metropolitní opeře.
Své krátké působení v New Yorku zahájil nastudováním Dvořákových Slovanských tanců pod názvem Slavonica. V roce 1942 přešel znovu k Ballet Russe a absolvoval s ním turné po celém americkém kontinentě; soubor tehdy s velikým úspěchem strávil dlouhý čas v latinské Americe, kde se Psota při vytváření původních choreografií nechával inspirovat folklórními jihoamerickými náměty. Záhy se stal zástupcem generálního ředitele de Basila.
Do vlasti se vrátil po rozpadu Original Ballet Russe v roce 1947 a ujal se opět místa uměleckého šéfa baletu brněnského Národního divadla. Jako první představení nastudoval Prokofjevův balet Romeo a Julie spolu s Poloveckými tanci z opery Kníže Igor Alexandra Porfirjeviče Borodina. Psota v Brně zužitkoval zkušenosti, jež načerpal v zahraničí a zprostředkoval zde umělecké postupy ruské baletní školy, kterou poznal prostřednictvím ruských emigrantů v Original Ballet Ruse. Díky Psotovu vedení se poválečný brněnský balet stal nejvyspělejším profesionálním tanečním souborem v Československu. V roce 1951 začal působit jako externí učitel na nově otevřené Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V této instituci vyučoval akademický a novodobý tanec, choreografii a choreografickou režii. V bratislavském Národním divadle nastudoval Borodinovy Polovecké tance. Jeho posledním choreografickým dílem byla Spící krasavice Pjotra Iljiče Čajkovského, kterou uvedlo Národní divadlo v Brně až po Psotově smrti. Ivo Váňa Psota zemřel 16. února 1952 po záchvatu mozkové mrtvice. V roce 2003 byla ve vestibulu Janáčkova divadla v Brně odhalena Psotova busta, jejímž autorem je sochař Nikos Armutidis.
(zdroj: http://www.musicologica.cz/slovnik/)
 

© balet.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum
počítadlo toplist