Login:
Heslo:
 
Reklama: Wifi Analyzer Užitečná aplikace pro Androida

 

 

 

Zpráva o stavu baletu krátce po roce 1989 v ČR

Navigace: Balet > Situace baletu v ČR krátce po roce 1989 > Zpráva o stavu baletu krátce po roce 1989 v ČR (1. část)

Tento článek je převzat z internetu. Bohužel jsem si nepoznamenala adresu stránek, tak jí nemohu uvést.

 

Situace tanečního umění v České republice po roce 1989

Jana Návratová a Roman Vašek

 

I.       Preambule

II.      Situace tanečního umění v České republice po roce 1989

1.       Baletní soubory

a) Dramaturgie

b) Početní stavy

c) Odbornost

d) Ekonomické a sociální postavení baletních umělců

2.       Český nezávislý soudobý tanec

         a) Formování nezávislého tance v Čechách a na Moravě

         b) Podmínky pro tvorbu v oblasti českého nezávislého tance

3.       Možnosti konfrontace (festivaly, soutěže, ceny)

4.       Oborová veřejnost, profesní sdružení a organizace

5.       Školství

a) Středoškolské taneční vzdělání

b) Další možnosti vzdělávání

c) Vysoké školy

6.       Taneční publicistika a kritika, taneční literatura

a) Taneční publicistika a kritika

b) Taneční literatura

III.     Shrnutí problémových témat

 

 

I.              Preambule

 

Cílem tohoto materiálu je nastínit současnou situaci českého profesionálního tance mimo tanec lidový a tanec v komerčních projektech jako jsou estrády či muzikály. Situační zprávu, která shrnuje základní fakta, doplňuje stručný historický kontext. V závěru autoři shrnují problémová témata, která by formulace návrhu Koncepce účinnější podpory umění 2007-2013 měla zohlednit.

 

 

II.             Situace tanečního umění v České republice po roce 1989

 

1.       Baletní soubory

Historicky utvářené divadelní síti v České republice odpovídá relativně hustá síť stálých baletních souborů. Těch, které pravidelně uvádějí premiéry (většinou dvě za sezonu), je devět. Konkrétně jsou v Praze (v Národním divadle a ve Státní opeře Praha), Plzni, Ústí nad Labem, Liberci, Českých Budějovicích, Brně, Olomouci a v Ostravě. Oproti stavu před rokem 1989 ubyl baletní soubor v Opavě, respektive dnes je v opavském divadle komorní taneční skupina, která uvádí samostatné premiéry jen výjimečně. Rozmístění baletních souborů téměř kopíruje rozvrstvení operních těles (výjimkou je právě Opava, kde sídlí regulérní operní soubor). Přestože by se mohl počet stálých baletních souborů v poměru k počtu obyvatel zdát jako nadměrný, je potřeba si uvědomit, že tato baletní tělesa plní několikero funkcí. Divadlo s operou a baletem je u nás vnímáno jako přirozené kulturní centrum regionu, plní osvětovou a vzdělávací funkci a nelze pominout, že v rámci většiny vícesouborových divadel má baletní ansámbl svou nezastupitelnou funkci

i v produkcích opery, činohry a případně operety (v menších divadlech člen baletního souboru účinkuje mnohdy častěji v operních než baletních představeních).

Mezi baletními soubory zaujímal zvláštní místo nezávislý Pražský komorní balet založený v roce 1975. V sedmdesátých a osmdesátých letech představoval opozici k stálým a v dramaturgii konzervativním „kamenným“ souborům. Svou progresivnost si uchoval i po roce 1989, kdy uváděl komorní premiéry předních českých tvůrců.

Během uplynulých patnácti let lze v českých baletních souborech vysledovat několik významných posunů:

 

a)       Dramaturgie

Dramaturgie baletu v České republice před rokem 1989 byla převážně konzervativní, s důrazem na klasické (převážně ruské) a neoklasické (často sovětské) celovečerní tituly. Nezanedbatelný byl však i podíl českých baletních novinek. K drobnému oživení došlo v první polovině 60. let, kdy se objevují snahy

o tzv. poetizaci baletu. To ovlivní pozdější formování souboru Balet Praha a následně Pražského komorního baletu. Tento soubor, který byl v opozici k velkým stálým scénám, se zaměřil na krátkometrážní balety a pokoušel se o nový způsob choreografického vyjadřování.

V devadesátých letech sice padly ideologické bariéry, avšak především menší baletní soubory musely svou dramaturgii nadále limitovat svými finančními možnostmi a vyhraněnou poptávkou převážně konzervativního publika. O svébytném dramaturgickém směřování lze tak hovořit především u dvou největších baletních souborů. Zajímavou součástí brněnského repertoáru se staly české premiéry známých celovečerních titulů. V repertoáru pražského Národního divadla zase byla výrazná linie divácky přitažlivých, silně příběhových baletů inscenačního tandemu Libor Vaculík a Jozef Bednárik. Národní divadlo zatím jako jediné (z finančních důvodů) také mohlo uvést několik slavných choreografií západních tvůrců. Mezi ně je nutné zařadit i tvorbu nejvýznamnějšího českého choreografa Jiřího Kyliána. V posledních letech se díky šéfovi baletu ND Petru Zuskovi repertoár souboru výrazně inovoval směrem k modernímu tanečnímu výrazu. Progresivní dramaturgické směřování si v devadesátých letech (před začleněním do Státní opery Praha) uchoval Pražský komorní balet, kam spadá většina kvalitních českých významných premiér tohoto období.

 V současném českém baletu můžeme konstatovat nedostatek výrazných choreografů. Vůdčí choreografickou osobností devadesátých let byl Libor Vaculík; nyní jsou to Petr Zuska a Jan Kodet. Nedostatek kvalitních tvůrců je v posledních letech stále častěji řešen přenášením úspěšných inscenací mezi divadly.

 

b)      Početní stavy

Po roce 1989 prošly některé baletní soubory výrazným zeštíhlením. Týkalo se to především těch větších. Největší pokles zaznamenalo pražské Národní divadlo, které kupříkladu v roce 1988 mělo 121 členů a v současnosti pouze 65. Toto číslo představuje vzhledem k významu a repertoáru divadla spodní hranici možného. Především u velkých klasických titulů každé dočasné snížení stavu (např. v době chřipkových epidemií) ohrožuje uskutečnění baletního představení. Zeštíhlením, i když méně razantním, prošel také baletní soubor v Brně (nyní má kolem šedesáti tanečníků). Velikost ostatních baletních souborů už neumožňuje realizaci klasických baletních titulů v obvyklém obsazení, ale je nutná adaptace na dané podmínky – zpravidla dochází k prořídnutí sborových scén, využívá se výpomoc z řad činoherních nebo operních souborů, popřípadě z uměleckých škol. V roce 2000 měl soubor v Ostravě 35 tanečníků, v Olomouci a Plzni 28, v Ústí nad Labem 22 (Český taneční slovník, Praha 2001). U miniaturních souborů v Liberci a v Českých Budějovicích (mají pod dvacet členů) je realizace baletního repertoáru už značně složitá a je tudíž potřeba uvažovat o jejich posílení. Z důvodu divácké poptávky se malá divadla nemohou spolehnout pouze na komorní repertoár.

 

c)       Odbornost

Za posledních patnáct let se výrazně zlepšila taneční kvalita baletních souborů. Jedním z důvodů je širší spektrum konzervatoří a s tím související počet absolventů. Díky tomu dnes už drtivá většina členů baletních souborů je absolventy konzervatoří. Druhým důvodem je značná migrace tanečníků.

Po roce 1989 se českým tanečníkům otevřela možnost odejít na Západ. Někteří se prosadili v prestižních světových souborech. Kupříkladu Daria Klimentová (první sólistka Anglického národního baletu) nebo Jiří a Otto Bubeníčkovi (první sólisté Hamburského baletu) patří ke světové špičce. Co do počtu však odchod českých tanečníků do zahraničí nebyl až tak výrazný.

Naopak zcela zásadní vliv měl příchod tanečníků ze zemí bývalého Sovětského svazu, především z Ruska a Ukrajiny. Do České republiky přišlo v posledních patnácti letech několik desítek především v klasice dobře vyškolených tanečníků. Mnozí z nich získali angažmá jako sólisté a patří ke stěžejním oporám ansámblů. Ruští a ukrajinští tanečníci se podíleli na zlepšení kvality všech baletních souborů v České republice. V Ústí nad Labem měli dokonce v devadesátých letech zcela dominantní postavení (např. v roce 1996 bylo mezi sólisty téměř 90 % tanečníků ze zemí bývalého Sovětského svazu). Bylo by prospěšné tento přínos pro český balet reflektovat a vyjít mu vstříc odstraňováním četných legislativních bariér (urychlení procesu získání pracovního povolení, povolení k pobytu, případně i státního občanství; zrychlení a zkulturnění procesu při vyřizování víz pro vystoupení cizinců při zájezdech českých souborů do zahraničí aj.).

 

d)      Ekonomické a sociální postavení baletních umělců

Jedním z největších problémů současného baletu je ekonomické a sociální postavení tanečníků. V tomto se situace v porovnání se stavem před rokem 1989 zhoršila. Plat, který by překračoval celostátní průměr, dnes pobírají pouze někteří sólisté v největších baletních souborech. Platy členů sboru, ale i sólistů menších divadel, jsou často hluboko pod celostátními, někdy i regionálními průměry. Není tak výjimkou, že přední sólisté souborů, zaměstnaní na plný úvazek, si musí přivydělávat víkendovými brigádami mimo obor. Jde sice o problém obecnější – napříč divadelními obory, avšak u tanečníků je zvláště alarmující vzhledem k nepoměru délky a náročnosti vzdělávací přípravy vůči krátkému období, během nějž lze aktivně své povolání provozovat, a konečně i vzhledem k možnostem vedlejších příjmů v rámci oboru (zatímco činoherec si může přivydělat ve filmu, televizi či dabingu, pěvec při koncertech, možnosti tanečníka jsou v tomto ohledu zcela minimální). Jako příklad ohodnocení v menším tělese lze uvézt platy v baletním souboru v Ústí nad Labem. Hrubý příjem sboristy (po započtení – zpravidla nulového – osobního ohodnocení) se zde pohybuje kolem 12 000 Kč, u předního sólisty pak kolem 15 000 Kč. V pražském Národním divadle se průměrný plat člena baletního sboru po započtení osobního ohodnocení pohybuje kolem 17 000 Kč (tedy mírně pod celostátním průměrem), u demisólistů a sólistů po započtení osobního ohodnocení

a rolovného (odměna za vystoupení) kolem 20 000 Kč (odpovídá zhruba pražskému průměru) a u tří tanečníků, kteří mají status prvního sólisty a představují absolutní českou špičku v oboru, se hrubý měsíční příjem po započtení osobního ohodnocení a rolovného pohybuje kolem 25 000 Kč.

Specifikem taneční profese je krátké období, v němž může být vykonávána. Rostoucí technická obtížnost toto období nadále zkracuje. Dnes se pohybuje mezi patnácti a dvaceti lety. Palčivým problémem je uplatnění tanečníků po skončení jejich aktivní kariéry. Možnost předčasného odchodu do důchodu byla po roce 1989 zrušena, a to bez jakékoliv adekvátní alternativy. Zde je nutné si uvědomit, že tanečník do svého odborného vzdělávání investuje zpravidla osm let, a to s ročním penzem hodin, které je výrazně vyšší v porovnání se studiem druhého stupně základní školy nebo běžné střední školy. Zhruba dvojnásobnou dobu tanečník své vzdělání zúročuje. Ve věku kolem 35 let často z divadla odchází. Zůstává mnohdy bez místa, bez solidního ekonomického a sociálního zázemí a bez použitelného vzdělání. Tristní postavení českého tanečníka po ukončení aktivní kariéry (tedy postavení „na dlažbě a bez ničeho“) je ve vyspělé Evropě unikátní.

V současnosti probíhají diskuse o systémovém řešení. Tyto diskuse by měly kulminovat na mezinárodní konferenci výkonných umělců koncem září 2005. Nabízí se několik možností, které mají své předobrazy v západní Evropě. Jedním z nich je „holandský model“, kdy tanečník během své aktivní kariéry ukládá malou část platu do speciální fondu. K této úložce přidává významnou finanční částku stát nebo divadlo. Takto shromážděné prostředky získává tanečník po odchodu z divadla formou renty, a to zejména během let, kdy se rekvalifikuje. K diskusi je rovněž aplikace modelu, který se uplatňuje u některých státních zaměstnanců, kteří nemohou vykonávat svou profesi. Jde o tzv. dorovnávací příspěvek. Určitou možností je samozřejmě také podstatné navýšení mezd tanečníků s tím, že tento nárůst bude směřován do zajištění budoucnosti po ukončení aktivní kariéry (jako je tomu u profesionálních vrcholových sportovců).

Stát musí aktivně pomáhat při rekvalifikaci (tou dnes prochází jen mizivá menšina bývalých tanečníků). Na období po aktivní taneční kariéře je třeba mnohem více dbát už během vzdělávacího procesu. Během studia na konzervatoři je nutné se  více věnovat i předmětům, které nesouvisejí úzce s taneční praxí. Stejně tak je důležité zpřístupnit aktivním tanečníkům příbuzné vysokoškolské vzdělávání, např. prostřednictvím distančního studia.

Vzhledem ke specifikům taneční praxe je nutné zaměřit se na část Zákoníku práce, týkající se možnosti uzavírat termínované smlouvy. V současnosti nemůže být opakovaně uzavírána termínovaná smlouva, jak je to obvyklé kupříkladu v západoevropských baletních souborech. Baletním souborům to přináší četné problémy. Přestože se může rychle měnit například fyzická způsobilost tanečníka, ale i potřeby souboru (odvislé od proměny dramaturgie, estetického či stylového zaměření), nelze vinou smluv na dobu neurčitou tyto potřebné personální změny mnohdy učinit.

 

2.       Český nezávislý soudobý tanec

a)       Formování nezávislého tance v Čechách a na Moravě

 

Soudobý nezávislý tanec v ČR měl situaci po roce 1989 velmi přehlednou. Na profesionální úrovni do té doby neexistoval. Navazoval proto na předrevoluční amatérské či poloamatérské domácí taneční aktivity – Studio komorního tance Evy Blažíčkové, Skupina scénického tance Jiřího Rebce, Křesadlo Niny Vangeli, Baletní jednotka Křeč vedená bratry Cabany, Mimóza, Studio pohybového divadla – nebo se inspiroval impulsy, které přinesli tvůrci ze zahraničí – Děrevo, Min Tanaka. Zvláštní postavení měla před rokem 1989 díky univerzitnímu statutu taneční skupina Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy v Praze, kde bylo možné alespoň v minimálním režimu udržovat kontakty s mezinárodní taneční scénou a kde se také profilovaly osobnosti české taneční scény, jako např. Ivanka Kubicová či Jan Kodet. Určitý profesionální model představovala skupina UNO Richarda Hese.

V první polovině 90. let se na této planině Českého nezávislého tance udělaly základní kroky. Vznikly festivaly a školy. O tvorbu usilující jednotlivci nebo malá seskupení trpí nedostatkem zázemí na zkoušení i prezentaci – o profesionálních podmínkách nemůže být řeč. I proto někteří z nich odešli do zahraničí (Lenka Flory, Eva Černá s Karlem Vaňkem) nebo se některé skupiny postupně rozpadly (Upside Down, New Prague Dancers, New Ballet Brno). Podstatná část současné generace tvůrců v oblasti nezávislého tance se v první polovině 90. let nachází na studiích

v nově otevřeném Duncan Centre (1992), odkud někteří pokračují později na HAMU. Až na výjimky je současná scéna pokryta absolventy těchto škol.

Klíčovou roli sehrála možnost setkání mladých talentovaných lidí se zahraničními lektory. Obě školy (Duncan Centre a taneční katedra HAMU), ale

i festivaly jako Tanec Praha nebo Festival progresivních osobností evropského tanečního divadla (později Konfrontace) hledaly možnost, jak pomoci dorovnat taneční kvalifikaci s evropskou úrovní. Pořádaly workshopy zahraničních umělců. Tato pracovní setkání prohloubila jak dovednosti v technice tance, tak v celkovém pojetí současné taneční estetiky a přinesla i nové podněty modernímu choreografickému myšlení.

Velké porozumění a podporu našly zmíněné instituce v zahraničních kulturních střediscích. Francouzský institut, British Council, Pro Helvetia či Goethe Institut podpořily působení zahraničních tanečních umělců a pedagogů v ČR jak finančně, tak logisticky. Přispívaly i na stipendijní pobyty našich tanečníků a choreografů v zahraničí. Také svým vlastním programem významně přispívaly k osvětě v taneční oblasti, kterou potřebovalo nejen publikum, ale i mladí umělci. V této souvislosti můžeme rovnou zmínit i aktivitu některých ambasád (např. Nizozemí nebo Kanada), které i v rámci projektů kulturní výměny podporovaly jak vystoupení „svých“ tanečních umělců v České republice, tak hostování českých tanečníků ve svých zemích.

Samy festivaly sehrály nezastupitelnou roli v seznamování českého publika s taneční tvorbou ve světě a pomohly dohnat jak informační deficit, tak inspirovat současné české tvůrce.

Konkrétně od roku 1987 je pořádán Mezinárodní týden tance, v roce 1989 byl založen Tanec Praha, 1994 vznikl Festival progresivních osobností evropského tanečního divadla (později přejmenován na Konfrontaci), Čtyři + čtyři dny v pohybu

a Next Wave. Mimo Prahu se angažovaly na tomto poli nejvýrazněji Ostrovy neklidu v Pardubicích, později brněnský festival Natřikrát, v Ostravě díky Lence Dřímalové začal fungovat od roku 2002 Tanec Ostrava.

K porevoluční historii českého tance patří i otevření pobočky Kyliánovy nadace (zpřístupnění nahrávek Kyliánových choreografií) a zahájení provozu videotéky v Divadelním ústavu v roce 1991. Po roce 1989 zahájil Divadelní ústav systematickou dokumentaci českého tance, která před tímto datem fungovala jen výběrově.

 

b)      Podmínky pro tvorbu v oblasti českého nezávislého tance

Typickým rysem české nezávislé taneční scény je fakt, že ji tvoří jednotlivci nebo drobná seskupení, která se soustřeďují kolem několika, převážně pražských, divadel. Žádný pravidelný profesionální soubor současného tance u nás neexistuje. Další charakteristikou je závislost tvůrců na grantové dotaci (Ministerstvo kultury ČR, Magistrát hl. města Prahy), která je udělována jednotlivým projektům, avšak neumožňuje kontinuální práci v horizontu více než jednoho roku. Z grantů nemůže být financován jakýkoli umělecký výzkum a vzdělávání a s ohledem na výši přidělovaných prostředků často ani samotné autorské dílo. Autor je mnohdy žadatelem o grantovou subvenci a tedy i producentem projektu; aby se projekt realizoval, uchyluje se k redukci vlastní odměny na minimum. Grantové prostředky pokryjí nejnutnější náklady na vznik inscenace – výrobu scénografie, pronájem zkušebního prostoru, výjimečně propagaci. Práce autorů a často i interpretů je alarmujícím způsobem podhodnocena. Uvedení projektu na scénu se často realizuje ve spolupráci s konkrétním divadlem, které zajistí propagaci, poskytne prostor na zkoušení a technický servis. Pravidla této spolupráce stojí spíše na velké toleranci

a schopnosti se dohodnout než na pravidlech obchodní spolupráce. Velkou komplikací je i „splátkový kalendář“ přidělených grantů, v jehož důsledku projekty vznikají až po určitém datu, což vede ke kumulaci premiér, a do značné míry tato praxe ovlivňuje i programace a provoz divadel a dramaturgii festivalů. Další efektem této nepravidelnosti je druhotná platební neschopnost jak tvůrců, tak divadel.

 Po patnácti letech existence české nezávislé taneční scény docházejí tvůrcům síly, trpělivost i optimismus. Můžeme bez obalu mluvit o „blbé náladě“. Ukazuje se, že tvořit v těchto podmínkách dokáží jen mladí a bezdětní. Stárnutí této umělecké generace se projevuje v orientaci na práci v zahraničí, nebo umělci odcházejí z oboru do školství či jiných oblastí. Domyslíme-li důsledky radikálně, mohou brzy českou nezávislou taneční scénu tvořit jen začátečníci nebo amatéři.

 

3.       Možnosti konfrontace (festivaly, soutěže, ceny)

Pro tanec, stejně jako pro jiné oblasti umění, jsou velmi důležité různé formy konfrontace a prezentace. Tanec a jeho příbuzné žánry mají hned několik festivalů

a přehlídek. Vedle renomovaného Tance Praha, zaměřeného na soudobý evropský, resp. světový tanec, jde například o soutěžní Českou taneční platformu, kde jsou prezentována nová taneční díla vzniklá v České republice, site specific festival Čtyři + čtyři dny v pohybu, jenž se zaměřuje na progresivní taneční a pohybové projekty, nebo Next Wave, která prezentuje alternativní tvorbu mnoha uměleckých oborů takříkajíc na jednom místě. V roce 2004 zanikl festival Konfrontace, který uváděl převážně komorní zahraniční soudobá taneční díla.

Neexistuje festival, kde by se prezentovaly výstupy z českých baletních scén (obdobně jako je tomu např. na festivalu Opera nebo v činohře na přehlídce České divadlo, případně na mezinárodních festivalech Divadlo v Plzni nebo Divadlo evropských regionů v Hradci Králové). Koncem devadesátých let částečně umožňoval porovnání baletních inscenací v jednom místě pouze festival Mezinárodní týden tance. K nouzové konfrontaci baletních inscenací dochází pouze jednou za tři roky prostřednictvím inscenační přehlídky, kterou pořádá s minimálními finančními náklady Taneční sdružení ČR. Při ní porota objíždí nominované inscenace a vytváří písemná hodnocení.

Současný tanec se postupně stává součástí „multižánrových festivalů“ (např. Prague Fringe festival); v regionech jsou taneční festivaly ojedinělým jevem (Tanec Ostrava, Natřikrát v Brně či nový Onaženi v Chomutově).

V posledních letech dochází v tanci a i v jiných uměleckých oblastech k rozmachu v pořádání soutěží a udělování cen. Vedle již zmíněné inscenační soutěžní přehlídky jsou takřka pravidelně organizovány tři choreografické soutěžní přehlídky: choreografická část soutěžní přehlídky pořádané Tanečním sdružením ČR, Česká taneční platforma, kde je vyhlašována Cena Sazky pro objev v tanci

a Cena Jarmily Jeřábkové – mezinárodní choreografická soutěž pro tvůrce do 35 let.

Z interpretačních soutěží a cen patří k nejvýznamnějším interpretační část soutěžní přehlídky, kterou pořádá Taneční sdružení ČR. Ta se v posledních letech proměňuje v regulérní mezinárodní soutěž a funguje i jako „trh“ tanečníků ve středoevropském regionu (v oblasti opery lze srovnávat s Burzou mladých zpěváků). K prestižně chápaným cenám za interpretaci patří Ceny Thálie v oboru balet, pantomima, jiný tanečně-dramatický žánr. Zmíněnou cenu (i přes deklarovanou širokou žánrovou působnost) zpravidla dostávají umělci zabývající se baletem. Mimo jiné za interpretaci a inscenaci jsou udělovány ceny Alfréda Radoka, a to bez žánrového vymezení. Zatím v žádné kategorii se nedostal taneční počin do užší nominace. O cenu za interpretaci v oblasti nezávislého tance, která zatím chybí, usiluje občanské sdružení Tanec Praha.

Významným impulsem se pro český tanec staly ceny dotované majetnými společnostmi. Jejich specifikem je připojení důstojného finančního ohodnocení v řádech desítek i stovek tisíc korun. Společnost Sazka vyhlašuje Cenu pro objev v tanci a Cenu Divadelních novin, ceny pro baletní interprety uděluje firma Philip Morris, zvláštní cenu pro umělce z Národního divadla připravuje Komerční banka aj.

V přehledu tanečních festivalů, soutěží a cen nelze opomenout také dobře fungující několikakolovou soutěž amatérského tance pod názvem Tanec, tanec… Struktura se podobá organizaci loutkářských přehlídek, završených na Loutkářské Chrudimi nebo činoherních přehlídek s vyvrcholením na Jiráskově Hronově.

 

4.       Oborová veřejnost, profesní sdružení a organizace

Širší taneční veřejnost prochází v současnosti krizí vzájemné komunikace. Zatímco před rokem 1989 byl směr oficiálních baletních scén jasně dominantní nad undergroundem, který měl jak pól avantgardního soudobého tance (Křesadlo, Baletní jednotka Křeč), tak moderního baletu (Pražský komorní balet), v devadesátých letech se odehrál ohromný boom tanečních aktivit, rozprostírající se do nejrozmanitějších tanečních i tanec přesahujících směrů a stylů. Pokusem o vytvoření jednotícího profesního spolku bylo založení Tanečního sdružení ČR v roce 1990. Na rozdíl od Jednoty hudebního divadla, která sdružuje představitele většiny proudů se zaměřením na hudební divadlo, se Tanečnímu sdružení ČR pokus o vytvoření zastřešující, reprezentativní a silné organizace pro celý český tanec příliš nezdařil. Dnes Taneční sdružení ČR spojuje především představitele baletu. V této oblasti je

i partnerem státním orgánům. Dále se soustřeďuje na organizaci přehlídek, které konfrontují s tříletou periodicitou taneční interprety, choreografy a inscenace.

Platforma pro oborové sdružení nezávislého tance neexistuje, neboť už takováto struktura představuje určitý paradox k nezávislosti. Komunita současného českého tance má takřka povahu ghetta, v němž se dá přežít jen díky spolupráci, společné podpoře a optimismu. Je však objektivní pravdou, že v nedávné kauze, vyvolané nesouhlasem „nezávislých“ s procesem udělování grantů v Praze, bylo nutné přistoupit k urychlenému zformování „instituce“, jejíž představitelé by mohli za tuto sféru jednat se státními orgány. Velmi rychle vznikla konstruktivní Iniciativa 4 body pro kulturu, která se stala základem širšího zájmového sdružení Iniciativa pro kulturu. Toto sdružení, stejně jako Iniciativa 4 body pro kulturu, nezastupuje specifické zájmy českého nezávislého tance, nýbrž řeší obecnější otázky financování a usiluje o celkové zlepšování legislativních i ekonomických podmínek pro činnost

v oblasti kultury a umění, tedy i nezávislého tance. V obou organizacích aktivně pracují zástupci české nezávislé taneční scény.

 

© balet.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum
počítadlo toplist