Login:
Heslo:
 
Reklama: Bezpečnostní schránka Co to je bezpečnostní schránka.

 

 

 

Balet Národního divadla v Brně

Navigace: Balet > Historie českých baletních souborů > Balet Národního divadla v Brně

Balet Národního divadla v Brně.
 
  Počátky baletu v Brně sahají do přelomu 18. a 19 století. V roce 1777 nastudoval Anton Rössler balety Jeana George Noverra Die Horazier und Curiazier, Medea und Jason a Der gerächte Agamemnon, v roce 1787 (9. 8.) zde byl uveden první balet na motivy knihy Johanna Wolfganga Goetha Die Leiden des jungen Werthers. Jako baletní mistr působil v Brně dále Johann Heiss, od počátku 19. století hrál pantomimy Johann Worelli, Fortunato Bernardelli, byly inscenovány Gardelovy baletní pantomimy, v 30. letech zde působil Ferdinand Occioni.
V polovině 19. století  hostovali v Brně manželé Kilányiovi i romantické baleríny projíždějící z Vídně přes Brno, Olomouc a Opavu do Moskvy (Fanny Elssler s Gustavem Careyem aj.).
   Koncem 19. století uváděly divadelní společnosti opery, hry se zpěvy a tanci, singspiely aj., v nichž byla účast tanečníků a baletních mistrů pravděpodobná, např. v Smetanově Prodané nevěstě, Bizetově Carmen, Auberově Němé z Portici, Čajkovského Eugenu Oněginovi, Meyerbeerově Robertu ďáblovi, Gounodově Faustovi a Markétce, Tittlově Čarovném závoji aj. Již roku 1889 (pravděpodobně poprvé) se na scéně objevily i dva Janáčkovy Lašské tance a dva Dvořákovy Slovanské tance. Hostovali zde Augustin Berger s Enrichettou Grimaldi, Marie Zieglerovou aj. Přitažlivost svých produkcí zpestřovali tancem Pavel Švanda i Jan Pištěk, které pravděpodobně stavěla Fanny Friesová, která inscenovala i první samostatné balety - Angerův Štědrovečerní sen a Bayerovu Královnu loutek (1893). Vyspělejší ansámbl zformovala 1913 Helena Vojáčková a uvedla s ním Dohnányiho Závoj Pierotčin (1914).
  Prvním celovečerním baletem byla Nedbalova Pohádka o Honzovi (1916) v choreografii Berty Kovaříkové-Knittlové, v tomtéž roce nastoupila do vedení ansámblu Marie Dobromilová (Únos Evelin, 1916). Výrazné zlepšení baletu přinesl její strýc Achille Viscusi, který v Brně nejprve hostoval a poté ansámbl také vedl (Coppélia, 1918; Labutí jezero, 1919). K proměně dramaturgie došlo za šéfa opery Františka Neumanna, kdy jako šéf baletu působil v divadle Jaroslav Hladík (1919-28). Vedle ověřených Nedbalových pantomim a Čajkovského baletů se dostaly na scénu tituly z repertoáru Ďagilevova souboru Les Ballets Russes (Petruška, 1926; Třírohý klobouk, 1928) a nové české balety (Erwin Schulhoff: Ogelala, 1927) a tituly Bohuslava Martinů (Kdo je na světě nejmocnější, Vzpoura, scénická režie Ota Zítek). Za Hladíka došlo ke k rozšíření, stabilizaci a zvýšení technické vyspělosti souboru. Jeho nástupcem se stal brněnský sólista Ivo Váňa Psota (Vítězslav Novák: Signorina Gioventu, 1930), který již v roce 1932 odešel do souboru Les Ballets Russes de Monte Carlo plukovníka de Basila.
  Baletní mistryní se stala 1931–36 Máša [Marie] Svobodová-Cvejičová. Baletní repertoár doplňoval dramaturgii divadla, která zařazovala především tzv. slovanské tituly, z baletů to byly Glazunovova Raymonda, Baranovićovo Perníkové srdce, díla ruských skladatelů (Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev aj.) píšících pro soubor Les Ballets Russes (Pták Ohnivák, 1931; Petruška, 1932; Apollon musagete, Svatba, Marnotratný syn, O bláznu, který jiných sedm bláznů přelstil, ch. Emerich Gabzdyl; Polovecké tance, 1933; Obrázky z výstavy, 1935), prvním sovětským baletem na české scéně byl Glierův Makový květ [Rudý mák] (1935). Z domácích titulů to byly Novákova Nikotina, 1931; Martinů Špalíček a Balatkův balet Z jitřní země, 1933; Janáčkovy Lašské tance, 1935 aj. Se zkušenostmi ze zahraničí se v roce 1936 vrátil do Brna Ivo Váňa Psota. Jeho druhá (ze tří) brněnská éra byla za okupace ukončena roku 1941 jeho odjezdem do USA.
  V období 1936-41 bylo uvedeno 18 titulů (Karneval, Šeherezáda, Vzpoura hraček, Tamara, Malí uličníci [Hudební žert], 1937; Rákoš Rákoczy, Slovanské tance, 1938; Petruška, 1940; Labutí jezero, 1941), z nichž tvůrčími vrcholy byly např. Divadlo za bránou Bohuslava Martinů (1936) a světová premiéra [zkrácené verze] Prokofjevova Romea a Julie, kdy si Psota jako partnerku pro roli Julie vybral Zoru Šemberovou. Po několikaleté nucené přestávce (okupační úřady uzavřely divadlo na podzim 1941) zahájil balet svou poválečnou éru v květnu 1945 pod krátkodobým šéfovským triumvirátem Josef Judl, Stanislav Remar, Saša Machov. Judl zde nastudoval krátké balety, např. partituru Vítězslavy Kaprálové uvedenou jako balet Suita rustica, Lasturu Karla Horkého (1945), Zítkův Balet o růži (1946) a Slunečnici Karla Horkého (1947). Roku 1947 se do Brna vrátil Ivo Váňa Psota. V krátké době v Brně zkonsolidoval soubor a proměnil ho v profesionální ansámbl s nejvyšším domácím standardem a s řadou interpretačních osobností (Věra Avratová, Růžena Ellingerová, Mirka Figarová, Rudolf Karhánek, Miroslav Kůra, Viktor Malcev, Jiří Nermut, Olga Skálová, Jiřina Šlezingrová, Věra Vágnerová), se kterými podnikl např. turné po Evropě.
   Únor 1948 změnil společenskou situaci i atmosféru a tvůrčí možnosti  v umění, tedy i v divadlech. Psota ani před válkou nepatřil k levicově smýšlejícím umělcům a s nástupem komunistů neprojevoval žádanou aktivitu. Věnoval se souboru a inscenoval v úzké spolupráci s dirigentem Bohumírem Liškou např. opakovaně Romea a Julie a tituly, mnohé poučené zkušenostmi z působení na  Západě (Polovecké tance, 1947; Sylfidy, Ples kadetů, Paganini, 1948, Symfonie života, 1949 - 1. cena na Divadelní žatvě; Vzpoura hraček, 1949; Labutí jezero, 1950; a Spící krasavice, 1952) a zařazoval i české baletní tituly (Hloupý Honza, 1948; Slovanské tance, Král Ječmínek, 1951).
  Po Psotově smrti se odchodem řady sólistů snížila úroveň baletu. Ve vedení se vystřídali Rudolf Karhánek 1953–55 a Jiří Nermut 1955–61. Na repertoáru byla klasická díla a dramatické sovětské balety (Plameny Paříže, 1956 aj.), objevil se i nový Doubravův balet Don Quijote (1957) a česká premiéra Brittenova Prince ze země pagod (1959). Šéfem baletu 1961–64 se stal Luboš Ogoun. Osobitým pohybovým stylem, ovlivněným racionalitou sportu a gymnastiky směřoval k abstrakci pohybu, tím i témat. Stavěl na skladby z oblasti vážné hudby. S omlazeným souborem a za dramaturgické pomoci dirigenta Václava Noska přivedl na jeviště inscenace nové poetiky - Křížkovy Balady o námořníkovi a Šostakovičovu Leningradskou symfonii (1962), Janáčkova Tarase Bulbu, novinku Viliama Bukového Hirošimu (1963), která ovlivnila řadu dalších souborů, Stravinského Svěcení jara (1964) aj.
   Po Ogounově odchodu k nově založené nezávislé komorní skupině Balet Praha se stal šéfem baletu Miroslav Kůra 1964–66. Se smyslem pro čistotu klasického stylu nastudoval Labutí jezero (1966). Po něm stál v čele souboru Rudolf Karhánek 1966–68 (Abraxas, ch. Emmy Köhler–Richter, nast. Waltraud Morawietz , 1966) a do Brna se vrátil Luboš Ogoun 1968–70, který spolupracoval s dramaturgem baletu (1967–70) Vladimírem Vašutem, který na repertoár přidal balety na svá libreta ( Miloš Vacek: Milá sedmi loupežníků, ch. Věra Avratová; Miloš Vacek: Šťastná sedma, ch. Rudolf Karhánek; Miloš Vacek: Meteor, ch. Jiří Nermut; 1967) a 1968 Asafejovu Bachčisarajskou fontánu (ch. Rudolf Karhánek), jedno z nejlepších nastudování Adamovy Giselle (ch. Miroslav Kůra), Dona Juana Richarda Strausse (ch. Luboš Ogoun), Janáčkovu Glagolskou mši (ch. Pavel Šmok), Schumannův Karneval (ch. Miroslav Kůra) a Nedbalovův balet Z pohádky do pohádky (ch. Luboš Ogoun a Rudolf Karhánek, 1969).
  Po sovětské okupaci 1968 a v letech tzv. normalizace byl Luboš Ogoun zbaven vedení baletu a po několik sezón mu byly dávány příležitosti v činohře, opeře a operetě. Šéfem baletu se stal 1970–73 Miroslav Kůra. Dramaturgie let 1974–77 za dalšího šéfa Jiřího Němečka (současně vedl balet ND Praha) měla běžný dobově poplatný model tvořený domácími balety a díly z dramaturgie socialistického bloku. Ze sovětské dramaturgie, která zahrnovala i díla ruského carského období a tituly exulantů to byly např. Šeherezáda, Polovecké tance, 1974; Péťa a vlk, 1975; Labutí jezero, 1976; Kamenný kvítek, 1977; Romeo a Julie, 1978. Z českých baletů byl uveden např. Othello, 1974; Filosofská historie, 1975. Styl socialistického realizmu reprezentoval český Odstrčilův Plamen, 1975; bulharská Klinkovové Vietnamská poéma, 1976; sovětské např. Chačaturjanův Spartakus, 1975 a Maldobasanovo Matčino pole, 1977). Zajkovo uvedení Marné opatrnosti Louise Leopolda Ferdinanda Hérolda, Johna Lanchberyho (1978) znamenalo u nás první inscenaci z  trendu rekonstrukcí historických choreografií. Na repertoár byla mj. uvedena Sněhurka a sedm trpaslíků Bogdana Pawlowského se stovkami repríz (1973, ch. Witold Borkowski), novinka Fantazie o Pinokiovi (1976). Šéfkou baletu v období 1977–89 byla Olga  Skálová, která ukončila svou pražskou kariéru v ND. S dramaturgyní Eugenií Dufkovou (1980–91) uváděla širokou repertoárovou nabídku (Šach králi, Scaramouche, Pan a Sýrinx, Carmen, Čarodějná láska, Svěcení jara, Popelka, Radúz a Mahulena, Svědomí, Sen noci svatojanské, Gajané, Paní mezi stíny, Lašské tance, Legenda o lásce), realizovanou řadou choreografů - Luboš Ogoun, Gustav Voborník, Jiří Kyselák a Zdeněk Prokeš.
  Stálým choreografickým hostem byl v 80. letech Daniel Wiesner (Pták Ohnivák, Dialogy, Dialog tvarů, Dialog stylů, Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, Ikaros, Pierot, Zkrocení zlé ženy). Několik dní před 17. listopadem 1989 nastudoval Libor  Vaculík Petrušku jako výrazný, odvážný politický protest proti diktátorské zvůli. Listopad 1989 rehabilitoval Luboše Ogouna, který však ve funkci šéfa zůstal jen krátce (Škrtič, Aesopia, 1990). Od roku 1991 vede baletní soubor Zdeněk Prokeš (od 2003 současně ředitel Národního divadla v Brně). Jeho dramaturgie pravidelně zařazuje na repertoár tradiční klasické tituly a tzv. tradiční verze (Natalie, aneb: Švýcarská mlékařka, Labutí jezero, Louskáček, Don Quijote, Bajadéra). Brno jako jediný ansámbl v republice uvádí po roce 1990 nová původní česká díla (Jarmil Burghauser: Příběh o Tristanovi a Isoldě, 1995;  Karel Husa: Trójanky, 1997; Jan F. Fischer: Batalion, 1997; Zbyněk Matějů: Čaroděje ze země Oz, 1999). Další linii repertoáru tvořily tituly s hudbou skladatelů 20. století (Žalmová symfonie, Johanka z Arku na hranici, Oedipus Rex, Veselá vdova, Les Bisches). Na tvářnosti repertoáru se podíleli hostující choreografové, např. Conrad Drzewiecki (Etuda b moll Karola Szymanowského, Věčné písně Mieczysłava Karlowicze a Krzesany Wojciecha Kilara, 1992); Ivan Liška (Spor Alfreda Schnittkeho), Ján Ďurovčík (Vodník Antonína Dvořáka, 1997). Velké taneční projekty v osobitém inscenačním stylu, mj. popularizujícím baletní žánr, zde stavěl Libor  Vaculík (Notre Dame de Paris, Marie Stuartovna, Ivan Hrozný, Edith vrabčák z předměstí). Soubor podnikl řadu zájezdů do zahraničí: Německo, Španělsko, Dánsko, Belgie, Francie, Švýcarsko, Rakousko, Lucembursko) a pravidelně hostoval v Praze. Řada jeho sólistů a interpretů inscenací získala významná ocenění na domácích i zahraničních baletních interpretačních, choreografických i inscenačních  přehlídkách, v udílení  Cen Thálie a Philip Morris Ballet Flower Award.

zdroj: http://www.musicologica.cz/
 

© balet.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma
počítadlo toplist