Baletní soubor Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, zahájení aktivity 1919.
Stálý baletní soubor existoval v Ostravě od založení divadla v roce 1919. Prvním baletním mistrem se stal Achille Viscusi, který navázal na předcházející ostravské produkce Otto Häuslera (1912 a 1917). Soubor složil převážně z žáků místní baletní školy, přijatých elévů, k sólovým úkolům přivedl z Brna svoji neteř Marii Dobromilovou a Hanu Olšovskou. V krátké době nastudoval mj. Coppélii (1919), Labutí jezero a Slovanské tance (1920), Louskáčka (1921). Po jeho odchodu (i s řadou tanečníků) vedl soubor Ivo Richard Stuchlý (1924–27), poté krátce Loris Relský. Roku 1927 tu pohostinsky nastudoval Max Semmler Legendu o Josefovi a do role Josefa obsadil Emericha Gabzdyla.
Šéfem a choreografem v Ostravě byl v letech 1929–34 Saša Machov (Čarodějná láska, Javotta, 1929; Harlekýnovy milióny, 1930; Iris, 1931 aj.). Pět let (1934–39) vedl soubor Jaroslav Häusler, který se vedle baletů (Labutí jezero, 1936; Pokušení sv. Antonína, Pták Ohnivák, Nosáček, 1937) zaměřil i na revuální produkci.
V roce 1939 se z Brna vrátil na místo šéfa Emerich Gabzdyl. Zkonsolidoval, rozšířil a technicky zvýšil úroveň ansámblu. Německá okupace a uzavření české scény vývoj zbrzdily, přesto Gabzdyl, dirigent Vladimír Brázda a další provozovali baletní produkce ve vlastním aranžmá. Nová vývojová etapa přišla po roce 1945, kdy se Gabzdylův tým rozrostl o sólistické osobnosti a padesátičlenný sbor. Na repertoáru se objevily i české původní balety (Ondráš, 1951; Honza a čert, 1954; Florella, 1960; Paraboly, 1966; Maryčka Magdónova, 1977 aj.) a další úspěšné inscenace (Don Juan Richarda Strausse, 1957; Kamenný kvítek, 1958; Podivuhodný mandarín, 1961). V době, kdy Emerich Gabzdyl vyučoval na pražské Akademii múzických umění, vedl balet Robert Braun (1953-54).
Na dobu 1961–64 přijal k sobě Gabzdyl jako choreografa Pavla Šmoka, jehož inscenace rozšířily dramaturgický a stylový výběr o nové inscenační přístupy a taneční techniky, a tím i interpretační vzestup výkonů sólistů (Viktorka, 1961; Pygmalion, 1963; Rosssiniana, Picassiáda, 1963; Svědomí, Závrať, 1964 aj.). Emerich Gabzdyl byl povolán do ND Praha a jeho nástupcem (1972-89) se stal Albert Janíček (Coppélia, 1973; Peer Gynt, 1973 a 1987; Spící krasavice, 1974; O loupežníku Rumcajsovi, 1975; François Villon, 1976; Romeo a Julie, 1982; Tři mušketýři, 1985; Galathea, 1986), který zval k inscenování baletů i hosty (Olga Skálová: Sylfidy, 1979; Jiří Němeček: Matčino pole, 1980; Alexander Lemberg: Notre Dame de Paris, 1981; Jozef Zajko: Giselle, 1984; Marná opatrnost, 1985; Luboš Ogoun: Sen noci svatojánské, 1988).
Janíček angažoval jako choreografa Zdeňka Prokeše (1980–83), který uváděl zejm. domácí novinky (Horko, 1981; Broučci Tibora Freša, 1982; Manon, 1984) a zformoval ambulantní těleso Mladý balet. Dalším choreografem byl v Ostravě v období 1987–91 Zdeněk Boubelík. V divadle se choreograficky uplatnil i sólista Ivan Hurych (Spěch a Planeta, 1986; Sluha dvou pánů, 1987; Coppélia a Stvoření světa, 1988 aj.).
Petr Koželuh, šéf baletu 1989–92, se snažil o dramaturgickou, personální i scénickou proměnu ansámblu (Petruška, 1990; Popelka, 1991, ch. Luboš Ogoun; Odysseus, 1992). Po jeho odchodu vedl soubor v sezóně 1992–93 Ivan Hurych (Spící krasavice, 1992) a na místo šéfky nastoupila Libuše Králová (1993–96), která na repertoár uváděla tituly, která znala ze svých předešlých angažmá (Legenda o lásce, Bachčisarajská fontána, 1993; Z pohádky do pohádky, 1994) a zvala hosty s jejich staršími inscenacemi (Daniel Wiesner, Jiří Kyselák). Igor Vejsada je šéfem a choreografem ostravského baletu od roku 1996 (The Beatles, 1997; Giselle, 1997; Tance Rudolfa II., 1998; Bílé sny, 1999; Sylfidy, Duch růže a Paquita, 2000; Dvořákstory, Čas tance pro tři, 2001; Coppélia, 2002; Eva- Time of Dance 3, 2003) a zařazuje mezi tituly i práce domácích a zahraničních choreografů (Pierot, 1996, ch. Daniel Wiesner; Krátké příběhy, ch. Derek Williams, 1996; Requiem, ch. Eddy Toussaintt, 1998; La Mistrine, ch. Eric Trottier, 1999; Stmíváníčko, ch. Libor Vaculík, 1999; Don Quijote, ch. Rafael Avnikjan, 1999; Pole orná, válečná a zorná, ch. David Slobašpyckyj 2001; Labutí jezero, ch. Irene Strode, 2002; Louskáček, ch. Jaroslav Slavický, 2002; Anna Karenina, ch. Jozef Sabovčík, 2003).
zdroj: http://www.musicologica.cz/