JIŘÍ BLAŽEK
(5.7. 1923 Pardubice - )
Tanční průpravu získal u R. macharovského (step), J. Nikolské a Z. zabylové. První angažmá nostoupil ve Švandově divadle (1942-44), po osvobození se stal členem baletu Divadla 5. května (1945/46). Od roku 1946 se stal členem baletu národního divadla v Praze, kde byl od roku 1949 sólistou a od 1967 choreografem. 1946-49 studoval na filosofické fakultě UK dějiny umění a národopis, 1949-51 choreografii na taneční katedře DAMU, 1951-56 v Moskvě na tanečním učilišti GITISu vytříbil svou baletní techniku a formu u Asafa Messerera, R. Zacharova a L. Lavrovského. Po návratu do Prahy 1956 se věnoval současně tanci a choreografii. Od začátku 60. let se těžiště jeho aktivity přesunulo na choreografii. Jako choreograf debutoval natudováním Čajkovského Louskáčka ve Slovenském národním divadle v Bratislavě v roce 1956. V Praze se úspěšně uvedl českou premiéru Chačaturjanova Spartaka.
Byl manželem tanečnice Národního divadla Růženy Mazalové a později manžel tanečnice Marty Drottnerové.
Z choreografií: Spartakus (1957, 1976 spolu s R. Mazalovou)
Doktor Faust (1958, 1977)
Dafnis a Chloe (1960)
Pták Ohnivák (1962)
Petruška (1962)
Louskáček (1964)
Istar (1964)
Šípková Růženka (1966)
Milá sedmi loupežníků (1968)
Vzpoura (1969)
Giselle (1969)
Karneval (1973)
Serenáda in C (1979)
Symfonie in C (1979)
Život bez chyby (1980)
Z pohádky do pohádky (1983)
Řecké pašije (1984)
(použitá literatura: Národní divadlo a jeho předchůdci - Academia Praha)
Jiří Blažek - 5.7. 1923, Pardubice
Po studiu gymnázia se stal žákem Rudolfa Macharovského, Zdeny Zabylové a Jelizavety Nikolské, u kterých získal taneční techniku, která mu umožnila stát se tanečníkem zprvu ve Švandově divadle na Smíchově (1943/44), poté v Divadle 5. května (1945/46). Od roku 1946 se stal tanečníkem ND Praha, v roce 1949 byl jmenován sólistou a zároveň promoval na FF UK (národopis, dějiny umění). V letech 1948–51 byl posluchačem choreografie na DAMU v Praze. Před odchodem na studia choreografie do Moskvy (GITIS, pedagogové Rostislav Zacharov a Leonid Lavrovskij, 1951–56) získala všeobecné uznání jeho interpretace role Romea v inscenaci Saši Machova Romeo a Julie. Po návratu z Moskvy nastudoval roli Prince v Popelce, kde uplatnil svou klasickou formu a techniku, vytříbenou studiem u Asafa Messerera. V témže roce choreografoval v SND Bratislava Louskáčka, svůj první celovečerní balet. V následujícím roce se odehrál jeho choreografický křest na prknech ND v Praze, a to inscenací baletu Spartakus, čs. premiéra se konala za účasti skladatele Arama Chačaturjana. Další Blažkovou prací pro ND byla čs. premiéra baletu Doktor Faust na hudbu Františka Škvora v roce 1958. Trojici prvních baletů, kterými se v ND představil jako talentovaný a invenční choreograf, uzavírá Ravelův Dafnis a Chloe. Choreografie těchto děl byla označována za nekonvenční, tvarově neobvyklou, muzikální a plnou osobité invence. Od realizmem poznamenaného dramatismu se jeho tvorba vyvíjela směrem k volnějším tanečním obrazům bez vysvětlujících pantomimických pasáží, což bylo s odstupem hodnoceno kritikou jako kvalitativní skok v kontextu československého tanečního umění. Během těchto let se Blažek ovšem zároveň dále profiloval jako interpret, vytvořil mnoho rolí velkého žánrového rozpětí: od humorných, jako byl Šašek v Labutím jezeře a Harlekýn v Schumannově Karnevalu, přes role charakterní jako byl Federigo v Burghauserově baletu Sluha dvou pánů, až po role vyžadující filozofující ponor, jako byl Faust. Až do roku 1967, kdy byl oficielně jmenován choreografem ND, působil jako sólista a vytvořil ještě řadu dalších rolí v baletech Jiřího Němečka. Jako interpret se v zahraničí představil (kromě zájezdů s ND) v Budapešti, kde hostoval v roli Ludase Matyi (1961), dále jako partner Marty Drottnerové při turné po Brazílii v tomtéž roce a konečně opět s Martou Drottnerovou na galakoncertu v Londýně v roce 1963 (s duetem V mlhách Leoše Janáčka). Tyto zahraniční zkušenosti a nové umělecké impulsy zužitkoval ve své další tvůrčí práci. Vysoce hodnocena byla světová premiéra baletu M. Vacka Vítr ve vlasech, kterou připravil v roce 1962 v Hudebním divadle v Karlíně. Byl to první čs. poválečný balet ze současnosti a na jazzové rytmy. Ve stejném roce inscenoval dva Stravinského balety, z nichž zejména Petruška, kterého vytvořil spolu s Miroslavem Kůrou, se setkal s velkým ohlasem. Zajímavý byl jeho návrat k Čajkovského Louskáčkovi (1964). Inscenoval ho ve vlastní dramaturgické úpravě a vytvořil představení, které zaujalo i uznávaného německého kritika Horsta Koeglera, který vyzdvihnul moderní a inteligentní přístup ke klasickému titulu, promyšlenou stavbu a neobyčejnou fantazii. V roce 1964 vytvořil také impresionisticky laděný balet Bohuslava Martinů Istar a krátce po okupaci v roce 1968 jeho Vzpouru, která byla po pěti reprízách stažena, neboť sám titul díla se v tehdejší vypjaté politické situaci zdál být provokací. Blažek podepsal rezoluci proti vstupu armád a po premiéře Giselle Adolfa Adama (1969) mu byla na čtyři roky pozastavena činnost v divadle. Giselle a nově inscenovaný Spartakus (1976, spolu s Růženou Mazalovou) se staly Blažkovými nejvíce reprízovanými balety v 70. a 80. Letech. Jeho verzi Giselle převzalo i Brno (1983) a Plzeň (1998). Ze svazku ND odešel v roce 1988, ale nepřestal umělecky pracovat. V letech 1988-91 byl šéfem baletu a choreografem v Ústí nad Labem, v roce 1992 vytvořil v ND pohostinsky balet Broučci na hudbu Otmara Máchy. Tvořil balety pro dalších česká a slovenská divadla: České Budějovice, Plzeň, Košice aj. V ND Praha vytvořil choreografie do 16 oper a 5 činoher. Spolupracoval s Čs. televizí, z nejzávažnějších děl jmenujme balet Ocelový skok Sergeje Prokofjeva (1963), Šachová dáma, Melodie in B Ladislava Simona (1972) a Postludium na hudbu Leoše Janáčka ve spolupráci Martou Drottnerovou (1985).
Jiří Blažek se stal nepřehlédnutelnou osobností československé taneční scény. Výrazný interpret s širokým výrazovým rejstříkem, umocněným ukázněným temperamentem a pohybovou elegancí. Jako choreograf dokázal přesvědčivě inscenovat velké celovečerní opusy zejména na hudbu skladatelů 20. století, a to díky schopnosti dílo analyzovat po hudební i dramaturgické stránce a najít adekvátní pohybové ztvárnění, které ve většině případů působilo invenčně a nekonvenčně. Byl vyhledáván pro své znalosti klasického a romantického repertoáru, nicméně tato díla nikdy neinscenoval bez důkladného přehodnocení a vždy je dotvářel v duchu současnosti a svého osobitého uměleckého názoru.
(zdroj: http://www.musicologica.cz/slovnik/)