Marcela Martínková
(narozena 31.10. 1940 v Opav
ě)
S baletním výcvikem za
čala jako dvanáctiletá ve škole B. Slováka při divadle v Opavě. Na doporučení svého učitele odešla v roce 1954 studovat na taneční oddělení Konzervatoře Praha, kde ji učila Marie Tymichová a O. Iljinovová. Po absolutoriu v roce 1958 byla Martínková angažována v balením souboru Státního divadla Ostrava (do roku 1964).
Obrat v její tane
ční dráze způsobilo setkání s Pavlem Šmokem, který byl v roce 1961 angažován ve Státním divadle Ostrava jako druhý choreograf. Mladý umělec, který hledal vlastní, netradiční umělecký výraz, nalezl v Martínkové přizpůsobivou spolupracovnici a interpretku svých choreografií: např. Candelas ve Fallově Čarodějné lásce (1963) a Svědomí v Bukového Hirošimě (1964).
K plnému rozvinutí její um
ělecké osobnosti došlo během angažmá v Baletu Praha (1964-70), kam následovala Pavla Šmoka hned po založení tohoto experimentálního souboru. Interpretačním vrcholem Martínkové se stala čtyřrole Matky-Milenky-Inspirace-Smrti ve Šmokově choreografii Janáčkových Listů Důvěrných (1969).
Po zániku Baletu Praha v roce 1970 tan
čila Martínková dvě sezóny (opět pod Šmokovým vedením) v Basileji. V roce 1972 se stala sólistkou baletu Národního divadla v Praze.
