Login:
Heslo:
 
Reklama: Bezpečnostní schránka Co to je bezpečnostní schránka.

 

 

 

NĚMEČEK Jiří

Navigace: Balet > Portréty > NĚMEČEK Jiří

Jiří Němeček -narozen 12. 4. 1924, Říčany u Prahy, zemřel 29. 7. 1991, Praha.
Taneční základy získal jako osmiletý v říčanské baletní školy Libuše Slabé, později u Bronislava[Bondy] Szynglarského, pevnějším základům zejm. v klasické technice se učil v Praze u Františka Bubly (1938-39) a v prvním externím angažmá v Národním divadle v Praze u Jelizavety Nikolské (1939), u níž ve školení pokračoval i v době nástupu profesionálního angažmá v baletu operety Tylova divadla v Nuslích (1940–42). V sezóně 1942-43 byl členem sboru baletu ND a v rámci totálního nasazení byl 1943-44, tanečníkem německého divadla v obsazené polské Vratislavi. Po osvobození byl dva měsíce v ND Praha a odešel do nově otevřeného českého divadla v Opavě, jehož balet vedl Josef Škoda. Byl zde sólistou v období 1945–48 a od 1946 také šéfem baletu. Na tři roky (1948-51) nastoupil do Brna jako sólista a choreograf. V letech 1951-57 se stal šéfem baletu v Plzni a vytvořil zde významnou etapu historie tamního baletního souboru. Jeho nejvýznamnějším a nejdelším angažmá bylo v letech 1957-1990 vedení baletu Národního divadla v Praze (v sezónách 1970-77 současně vedl balet karlínské operety – v ND zůstával choreografem a v období 1974-77 zůstal ve svazku ND Praha, ale byl z funkce uvolněn pro vedení baletu ND v Brně, v ND Praha byl 1977-79 choreografem a od 1979 opět šéfem). Jeho kariéru interpreta převážila práce choreografická, přesto mezi významné sólové úkoly patřily na počátku jeho dráhy role v choreografiích K. Hoppe a A. Bortoluzziho ve vratislavském působení (Corregidor v Třírohém klobouku, 1944; Harlekýn v Královně loutek aj.) a jako většina našich regionálních šéfů byl i tančícím choreografem, v Opavě tančil Franze ve Škodově Coppélii (1945) a Otroka ve své choreografii Šeherezády (1947), v Plzni ve svých inscenacích Prince v Louskáčkovi (1952), Merkucia v Romeovi a Julii (1952), tit. roli v Gluckově Donu Juanovi (1954), Mrtvého milého ve Svatebních košilích (1955). Jeho jedinou rolí v ND Praha byl Federigo ve Sluhovi dvou pánů (1958). Byl především choreografem a režisérem, debutoval v Opavě složeným baletním koncertem a jeho první inscenací byl balet Z pohádky do pohádky (1946, společně s Jiřinou Skopalovou). Po Šeherezádě, Královně loutek a Princezně Hyacintě přišlo angažmá v Plzni. Zde se začala prosazovat a zrát nekonvenční originalita osobnosti precizního, logického a systematického choreografa, nejúspěšnějšího českého tvůrce realistických celovečerních tanečních dramat s přehledným režijním plánem, dramatickými konflikty a katarzemi psychologicky věrohodně jednajících postav (Viktorka, 1951; Romeo a Julie, 1952; Louskáček, 1952; Jánošík, 1954; Labutí jezero, 1955; Svatební košile, 1955; Mládí, 1956). Své inscenační představy a tvorbu završil v nesrovnatelně lepších materiálních i personálních podmínkách, které mu poskytlo angažmá v ND Praha. Na scénu přivedl vedle několika koncertních večerů a matiné přes třicet baletních titulů (Sluha dvou pánů, 1958; Othello, 1959, 1968; Mládí, 1959; Kamenný kvítek, 1960; Romeo a Julie, 1962; Rapsodie v modrém, 1963; Marnotratný syn, 1963; Náměsíčná, 1963; Labutí jezero, 1963 ch. s Růženou Mazalovou, 1982; Svědomí [Hirošima], 1964; Popelka [ch. dle Machova], 1965; Poslední pampeliška, 1965; Coppélia, 1965; Šeherezáda, 1965, 1973; Polovecké tance, 1966, 1973; Medusa, 1968; Meteor, 1968; Podivuhodný mandarín, 1970; Signorina Gioventú, 1970; Don Juan Richarda Strausse, 1972; Mládí Leoše Janáčka, 1978; Kamenný kvítek, 1981; ), tanečně provedený melodram Médea Jana Antonína Bendy (1979). V Brně nastudoval úspěšně Spartaka (1975) a Matčino pole (1977). V zahraničí nastudoval Svědomí (Sofie 1965, Havana 1967) a Fantasie Pinocchiova A. Casagrandeho ve Scapino Ballet (Amsterdam 1973). Celkem vytvořil na 80 choreografií a desítky choreografií v operách, operetách, muzikálech, činohrách, televizi a filmu ( např. 1975 Medailon Olgy Skálové). Byl nekompromisním šéfem a organizační a manažérské schopnosti předvedl již v Opavě a zejména v Plzni, kdy za jeho éry patřil baletní ansámbl k nejlepším u nás (své základy zde získával Luboš Ogoun, Pavel Šmok, Marta Synáčková aj.) a z baletu ND Praha vybudoval velký soubor (150 členů) s výraznými sólistickými osobnostmi. Všechny inscenace, s dramaturgickým kompromisem mezi politickými požadavky doby a evropskou baletní dramaturgií, měly vysoký profesionální standard, Němeček důsledně pečoval o kvalitu repríz a profesionálně hladký chod divadelního organismu. Na katedře tance Akademie múzických umění v Praze působil jako externí profesor choreografie. Umělecké výsledky i politická angažovanost mu přinesly řadu oficiálních ocenění (Zasloužilý umělec 1963, Národní umělec 1981, Řád práce 1984). Jeho manželkou byla tanečnice Elvíra Němečkové (rozená Liebetanz), jeho synem je tanečník a choreograf Jiří Němeček (v Plzni nastudoval v r. 2003 otcovu verzi Labutího jezera).
Za Němečkovy éry v ND Praha studovali baletní inscenace také kmenoví choreografové ND zejména Jiří Blažek ( Spartakus, Doktor Faust, Pták Ohnivák, Petruška, Istar, Giselle) a Miroslav Kůra (Karneval, Sedm krasavic), ze zahraničních choreografů hostovali v Praze např. Jurij Grigorovič (Legenda o lásce), Alicie Alonso (Marná opatrnost), Peter Darell (Hoffmannovy povídky), Conrad Drzewiecki (Fryderyk Chopin: Nokturna, Věčné písně, Písně o noci) a na repertoáru se objevily první choreografie  Daniela Wiesnera.
(zdroj: http://www.musicologica.cz/slovnik/)
 

© balet.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma
počítadlo toplist