Pohádka o tom, jak se baletka Blanička naučila skákat.
© Pavla Kymplová
Žila byla malá baletka. No, nebyla tak docela malá, vždyť už jí bylo deset let. Ta baletka se jmenovala Blanička a měla jedno velké trápení. Uměla krásně tančit, ale vůbec jí nešly skoky. Zejména dálkový skok, při kterém se ve vzduchu udělá provaz a tanečnice letí, jako by byla zemské přitažlivosti zbavená.
Blanička z toho byla nešťastná. Ať skoky trénovala sebevíc, nikdy se pořádně nedostala do vzduchu, natož aby vypadala jako letící víla. Připadala si spíš jako pytel brambor.
Blaničky třída právě nacvičovala velké baletní vystoupení a Blanička v něm měla důležitou roli: tančila kouzelnou vílu. To se ví, že i v této roli byly skoky. Pravda, jen dva dálkové úplně na konci choreografie…ale přesto.
Blanička svou roli pilně studovala, opakovala si jí každou volnou chvilku. Cupitání jí šlo výborně, arabesky také, práci rukou jí paní učitelka velmi chválila, žádnou piruetu nepokazila. Až na ty dva dálkové skoky, které měla na závěr předvést. Naše malá baletka pomalu ani nejedla, ani nespala, jak se tím trápila.
Noc před vystoupením, měla Blanička sen. Zdálo se jí, že za ní přišla královna všech baletních víl. Je přece nad slunce jasné, že jsou pohádkové víly a baletní víly. A všechny mají svou královnu. Tu nejkrásnější a nejmoudřejší.
Takže ta baletní víla – královna se Blaničce zjevila ve snu. Měla na sobě stříbrnou balerínu a bílé, saténové špičky. V ruce držela kouzelnou hůlku a cupitala sem a tam.
„Blaničko, čeho se nejvíc bojíš?“ zeptala se v tom snu.
„Že pokazím vystoupení. Že neudělám krásné dálkové skoky.“
„I kdepak,“ zavrtěla víla hlavou a vykroužila elegantní piruetu. „Je něco, čeho se bojíš víc.“
Blanička přemýšlela. Co může být hroznější než nevydařené představení?
„Nevím… Proč to potřebuješ vědět?!
„Protože to, čeho se nejvíc bojíš, ti pomůže zítra zatančit tvou roli tak překrásně, že lépe to už ani nepůjde.“
Víla se rozeběhla, skočila krásný, vzdušný dálkový skok a zmizela. S ní zmizel i sen a když se Blanička ráno probudila, docela na něj zapomněla.
Odpoledne odešla do divadla a připravovala se stejně jako ostatní malé baletky na vystoupení. Konečně přišel ten okamžik, kdy jeviště rozzářila světla reflektorů a opona se rozhrnula.
Blanička začala tančit svou variaci. Plula po jevišti, točila se, předváděla elegantní arabesky. Blížil se konec jejího výstupu, blížily se ony dva dálkové skoky. Blanička zaujala pózu a náhle zahlédla, jak po jevišti – přímo k ní – utíká velký, černý, chlupatý, nohatý pavouk.
Baletka si rázem vzpomněla na svůj sen. Ze všeho nejvíc se přece bojí pavouků! A představa, že tenhle utíká k ní a možná chce vylézt přímo na ní, byla děsivá. Rozeběhla se a přeskočila tu chlupatou potvoru skokem tak velikým, tak vysokým, tak dalekým, že na druhý dálkový skok jí málem na jevišti nestačilo místo.
Konečně se jí podařilo skočit tak, jak to umí opravdové baletky. Konečně při dálkovém skoku letěla vzduchem jako víla. Pavouk mezitím zaběhl kamsi do zákulisí.
Když se Blanička za bouřlivého potlesku klaněla, měla na chvilku pocit, že mezi diváky zahlédla královnu všech vílích baletek.
