Pohádka o tom, kterak začaly baletky tančit na špičkách
© Pavla Kymplová
Žila byla v jednom hustém lese víla, říkejme jí třeba Anička. Měla dlouhé, zlaté vlasy, jak už to tak víly mívají, velké, modré oči, rtíky červené jak uzrálé maliny, byla moc hodná a k smrti ráda tančila. Tady byl ale kámen úrazu. Naše milá víla Anička měla jednu nohu kratší a druhou delší. Nikdo nevěděl proč. Prostě to tak bylo od chvíle, kdy se Anička v lese zjevila.
Zatímco se ostatní víly ladně vznášely nad stébly trávy, sotva se jich dotýkaly, Anička pajdala, lámala svýma nešikovnýma nožičkama květiny, klopýtala přes krtince, párkrát si už dokonce ukopla palec o nějaký ten kámen. To víte, víla je křehké stvoření a zakopnout o takový kámen, to je učiněné neštěstí. To pak Anička pajdala dvakrát víc.
Vždy, když se setmělo a na obloze zazářil měsíc a hvězdy, víly se daly do svého vzdušného tance. Krásné šaty utkané z měsíčného svitu a zdobené třpytem hvězd za nimi něžně vlály. Anička také tančila, no…tančila, tak nějak neobratně hopkala, podivně poskakovala, ale v duchu si představovala, že tančí stejně tak půvabně, jako ostatní víly.
Tu noc, kdy se přihodilo to, co Aničce změnilo celý její další život, víly opět tančily na lesní mýtince a netušily, že je ukrytý v keřích pozoruje Jiřík. Jiřík byl švec, mládenec k pohledání. Právě šel z pouti, kde prodával střevíčky, které vlastnoručně vyrobil. Vesnická i městská děvčata mu mohla ruce utrhat, jen aby se na tancovačce mohla ukázat v jeho botkách. Vždyť byly měkoučké, heboučké, samá mašlička a ozdůbka.
Zkrátka, Jiřík prodal vše, co měl a nyní se vracel domů. Jenže noc ho zastihla na půli cesty a tak se rozhodnul, že přespí v lese. A než usnul, zahlédnul víly. Chvíli je pozoroval z dálky, ale pak se mu zachtělo se k nim přiblížit. Sotva se však pohnul, zapraskala pod ním větvička, víly se polekaly a rozprchly se. Až na Aničku. Ta svou kratší nožičkou klopýtla o kámen a rozplácla se jak dlouhá tak široká rovnou do trávy.
Jiřík k ní hbitě přiskočil a pomohl jí vstát.
„Neublížila jsi si?“ ptal se starostlivě.
„Ublížila,“ na to Anička a ukázala mu palec u nohy, který začínal hrát všemi barvami.
„Jak může být víla tak nešikovná?“ divil se Jiřík.
„Protože mám jednu nožičku delší než tu druhou,“ odpověděla posmutněle Anička. „Jsem jediná víla v širokém dalekém okolí, která nemůže tančit. A já bych tančila tak ráda.“
Jiříkovi bylo Aničky líto.
„Najdu tě tu ještě někdy?“ zeptal se.
„Tančíme tu každou noc,“ na to Anička.
„Dobře, milá vílo, vrátím se a třeba ti pomůžu.“
„Opravdu?“ zajásala Anička, ale hned zase zesmutněla. Cožpak mi může udělat novou nožičku? Pomyslela si. My víly jsme přece tak křehké, to by nešlo. Tak se rozloučili a Anička odpajdala pryč.
Jiřík zatím přemýšlel, jak by ubohé víle pomohl. Vyměnit jí kratší nožičku za delší? Nesmysl. Nebo snad delší za kratší? To sotva. Nebo…nebo…
„Už to mám!“ zajásal Jiřík a rozběhl se domů. Na spánek už neměl ani pomyšlení.
Uplynulo několik dní od chvíle, kdy Jiřík vylekal víly. Anička každou noc, co se pokoušela tančit se svými družkami, vyhlížela ševce a moc a moc si přála, aby se vrátil, jak slíbil a pomohl jí napravit ty nešťastné nožičky.
Konečně se dočkala. Zrovna když byly víly nejvíc roztančené, zapraskala větvička. Zatímco se ostatní víly rozprchly, Anička radostně zvolala:
„Jiříku!“
„Jsem zpět,“ hlásil Jiřík. „Něco pro tebe mám.“
„Co? Co?“ hořela Anička nedočkavostí.
Jiřík sáhnul do brašničky a vyndal z ní botu. Ale jaká to byla bota! Tak divná, že něco takového svět ještě neviděl. Po stranách celá měkoučká, z růžového saténu, ve špičce tvrdá jako kámen a nezapínala se na žádnou přesku, ale zavazovala se stuhami.
„Podívej,“ řekl. „Můžeš v ní stát na špičce a tak se stane tvoje kratší noha stejně dlouhou jako ta druhá.“
Anička se zaradovala a opatrně si tu podivnou botu nazula a stuhy si uvázala kolem kotníku. Bota stála na špičce a obě nožičky byly najednou stejně dlouhé.
„To je nádhera!“ zajásala Anička a začala tančit. Opravdu tančit. Poprvé v životě se vznášela tak, jak se na vílu sluší a patří.
„Děkuju ti, děkuju!“
„Rádo se stalo,“ zasmál se Jiřík a celou noc se díval, jak Anička tančí.
Uběhl zase nějaký ten čas, když v Aniččině lese zabloudila skupinka kočovných herců. Herci, mezi nimi i tanečnice, se rozhodli přespat v lese s tím, že ráno za světla se jim snad povede najít cestu ven. Sotva ulehli, zahlédli na paloučku tančit víly. A mezi nimi jednu, která byla nejen nejkrásnější a nejusměvavější, ale tančila ze všech nejpůvabněji. Byla to Anička se svou botičkou – špičkou.
„To je nádhera,“ povzdychla si jedna tanečnice.
„Mít takovou botu,“ řekla druhá, „také by jsme se vznášely jako víly.“
„No to je nápad!“ na to ta první. „Necháme si je ušít u ševce a budeme tančit jako ta víla.“
A jak řekly, tak také udělaly. Hned druhý den zašly za prvním ševcem, kterého našly a poprosily ho o špičky. Švec, kterým nebyl nikdo jiný než Jiřík, jim je s radostí udělal.
Od té doby se baletky staví na špičky, protože chtějí být stejně půvabné a ladné jako víla Anička, která měla na začátku jednu nožičku delší než tu druhou.
