Login:
Heslo:
 
Reklama: Bezpečnostní schránka Co to je bezpečnostní schránka.

 

 

 

Zpráva o stavu baletu krátce po roce 1989 v ČR (2. část)

Navigace: Balet > Situace baletu v ČR krátce po roce 1989 > Zpráva o stavu baletu krátce po roce 1989 v ČR (2. část)

5.       Školství

a)       Středoškolské taneční vzdělání

Síť tanečních konzervatoří na území České republiky se začala formovat poměrně pozdě. Teprve v roce 1945 vznikla taneční konzervatoř v Praze, o rok později v Brně a v roce 1953 v Ostravě. Studium bylo zprvu čtyřleté, ale postupně s rostoucími technickými požadavky se v Praze a v Brně rozšiřovalo na osmileté. V Ostravě došlo ke změně čtyřletého na osmileté studium až v roce 1996.

V současnosti je v České republice do sítě registrované Ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy ČR zařazeno pět tanečních konzervatoří. Tři jsou příspěvkovými organizacemi: Taneční konzervatoř hl. m. Prahy (zřizuje hl. město Praha), Taneční konzervatoř Brno (zřizuje Jihomoravský kraj) a Taneční oddělení Janáčkovy konzervatoře Ostrava (zřizuje Moravskoslezský kraj). V roce 1993 byla zařazena do sítě škol společnost s ručením omezením 1. soukromá taneční konzervatoř v Praze a v roce 1997 obecně prospěšná společnost Taneční centrum Praha. Všechny tyto školy jsou osmileté a umožňují ukončení studia maturitou

i absolutoriem. Žáci jsou do těchto škol zpravidla přijímáni po absolvování pěti tříd základní školy. V posledních letech absolvuje všechny tyto taneční konzervatoře dohromady odhadem šedesát studentů ročně.

Z pětice konzervatoří s oborem hudebně dramatické umění je nutné zmínit Konzervatoř Duncan Centre, která se takřka výhradně zaměřuje na tanec, a to s důrazem na současný jevištní tanec a taneční divadlo. Jde o příspěvkovou organizaci zřizovanou hl. městem Praha. Maturity lze dosáhnout po čtyřech letech studia a absolutoria po šesti letech. Studenti jsou přijímáni po ukončení základní školy. Specifické zaměření na neklasické taneční styly umožňuje nastoupit studium

i starším studentům (absolventům středních škol nebo studentům škol vysokých).

Taneční obor vyučovala v devadesátých letech krátce také Konzervatoř Jaroslava Ježka.

V konfrontaci se stavem před rokem 1989 tedy došlo k nárůstu počtu konzervatoří se zaměřením na tanec o sto procent, v Praze pak dokonce na čtyřnásobek. Po roce 1989 se zvětšila pestrost vyučovaných odborných předmětů

a stylů. Pokud před rokem 1989 jasně dominovala výuka klasického tance, a menší pozornost byla věnována lidovému tanci, v současnosti všechny zmíněné konzervatoře vyučují tanec klasický, lidový i moderní a rozdíly jsou pouze v preferencích (zatímco např. Duncan Centre klade důraz na tanec soudobý, 1. soukromá taneční konzervatoř s. r. o. deklaruje zacílení na klasický tanec, klasický tanec preferují také všechny zřizované taneční konzervatoře). Specifikem tanečních konzervatoří je vedle osmileté délky studia také velký počet vyučovacích hodin během týdne. S přibývajícími ročníky mnohdy stoupá nad padesát hodin týdně

a výjimečně probíhá výuka šest dní v týdnu. Specifická je skladba předmětů, a to především v 5.–8. ročníku (studenti ve věku cca 15–18 let), kdy je kladen důraz na odborné předměty, v menší míře též na předměty humanitní. Je otázkou, zda by neměla být věnována neodborným předmětům ještě větší pozornost. Zvýšila by se tak šance na pokračování ve studiu na vysoké škole humanitního směru, případně by mohla být snazší budoucí rekvalifikace po skončení aktivní taneční kariéry.

Současná síť konzervatoří se zaměřením na tanec funguje dobře. Nárůst škol se pozitivně promítl do zvýšení úrovně jak baletních souborů (především mimo Prahu a Brno), tak nezávislých moderních tanečních projektů. Konzervatořím se daří prosadit i v mezinárodním kontextu – Taneční konzervatoř hl. m. Prahy se pravidelně a úspěšně účastní mezinárodních soutěží, několik absolventů působí v prestižních zahraničních angažmá; jednotlivci se prosadili na mezinárodním fóru z konzervatoří v Ostravě, Brně, Tanečního centra Praha a Duncan Centre.

 

b)      Další možnosti vzdělávání

Tanec se v posledních letech stává velmi vyhledávanou zájmovou aktivitou. Stále častěji je chápán i jako prostředek kultivace osobnosti. Proto zažívají rozmach jak taneční školy pro malé děti, tak nejrůznější taneční kurzy pro dospělé. Řada základních uměleckých škol (dnes je jich do sítě zařazeno bezmála pět set) se věnuje výuce tanečního oboru – z některých dokonce vycházejí budoucí profesionální tanečníci. V devadesátých letech bylo založeno také několik soukromých tanečních škol; pro budoucí základnu studentů konzervatoří jsou stále velmi důležité baletní přípravky při divadlech. Duncan Centre provozuje studio pro zájemce od tří let v několika věkových kategoriích. V posledních letech bylo otevřeno i několik komerčně pojatých tanečních kurzů. V nich převládá kvalitativně značně různorodá výuka etnických tanců (např. břišní tance, flamenco, kathak apod.). Z plných studií a sálů v placených kurzech se dá dobře usuzovat na významné postavení taneční aktivity v životě současného člověka. Příkladem dobře fungující instituce, která na komerční bázi nabízí široké spektrum tanečních kurzů (od baletu přes jazz až k moderním technikám) a zároveň v některých případech vychovává

i budoucí profesionály, je pražské Dance Perfect.

 

c)       Vysoké školy

Vysokoškolské vzdělání v oblasti tance dnes poskytují Hudební akademie múzických umění v Praze (katedra tance) a Janáčkova akademie múzických umění v Brně (na divadelní fakultě v pětiletém magisterském studiu obor taneční pedagogika). Katedra tance na HAMU má akreditovány obory taneční pedagogika, choreografie a taneční věda (vše jako bakalářské a magisterské studium,

u choreografie a taneční vědy též jako doktorské studium). Napříč všemi obory má katedra kolem deseti žáků v ročníku (nyní 6–15). To je vzhledem k rozmachu oboru

a potřebám taneční praxe zcela nedostatečné, zvláště když výuku choreografie

a taneční vědy zajišťuje tato katedra jako jediná v republice. Kupříkladu taneční vědu studují průměrně dva žáci v ročníku. Navíc se většina studentů zaměřuje na taneční historii. Výsledkem je naprostý nedostatek vysokoškolsky vzdělaných odborníků, kteří by se věnovali reflexi současného tanečního dění, ať už v oblasti taneční kritiky nebo dramaturgie (kritické praxi se soustavně věnuje jeden absolvent za několik let).

Studium tanci příbuzného oboru, totiž nonverbálního divadla, zajišťuje Katedra nonverbálního a komediálního divadla na pražské HAMU, a to na bakalářském, magisterském i doktorském stupni. Jejím absolventům se daří šťastně formovat vlastní poetiku současné performance. Charakterizovat jejich experimentální tvorbu, která má blízko i k happeningu, není jednoduché, neboť jejím hlavním rysem je proměnlivost a individuální charakter. Syntéza divadla, tance, výtvarných a filmových postupů, nových technologií a zároveň rezignace na srozumitelnost textu, ironický

i absurdní humor, nominovalo tyto tvůrce k hlavnímu exportu českého divadla. U nás tvoří absolventi této katedry uměleckou societu vázanou na divadlo Alfred ve dvoře

a experimentální prostor NoD.

Nezávislé scéně citelně chybí erudovaní organizátoři, schopní uvést taneční látku na kulturní trh a tam ji prosadit. Kulturní management a produkce se sice vyučuje na HAMU, DAMU, divadelní i hudební fakultě JAMU, taneční oblasti se však absolventi těchto oborů věnují jen výjimečně. Tvůrcům tak nezbývá, než se administrativních a organizačních úkolů zhostit sami, a to mnohdy na úkor své vlastní tvorby.

 

6.       Taneční publicistika a kritika, taneční literatura

a)       Taneční publicistika a kritika

V rozvoji každého uměleckého oboru, tedy i tance, hraje kritika a publicistika nezastupitelnou roli. Aktuální reflexe poskytuje zpětnou vazbu tvůrcům, předává informaci kulturní veřejnosti, pomáhá rozvíjet a udržovat myšlení o daném oboru, tvoříc následně jeho paměť. Česká taneční publicistika bohužel sdílí smutné osudy českého tance. A to i historicky.

Od čtyřicátých let vycházel s přestávkami časopis Taneční listy. Zanikl v roce 2003. Ještě v osmdesátých letech se zabýval i tancem společenským, v letech devadesátých se pak zaměřil na reflexi všech forem scénického tance: od baletu, přes lidový tanec, pantomimu až k soudobému tanci. Po jeho zániku je část této škály zcela pomíjena.

Vznik časopisu Taneční zóna (dříve Taneční sezóna) v roce 1997 odráží stylový a estetický boom v současném tanci a potřebu specializovanější reflexe tohoto fenoménu. Taneční zóna sleduje tanec kontextuálně, z hlediska jiných disciplín, uměleckých oborů a společenských věd. Od roku 2000 vychází jako bilingvní, česko-anglická revue.

Vzhledem k minimálnímu objemu rozdělovaných prostředků v rámci grantového systému MK ČR a velkému množství významných žadatelů, je ekonomické zázemí

v tuto chvíli jediného odborného časopisu katastrofální. Neúnosné finanční podmínky přivodily před dvěma roky zánik Tanečních listů a Taneční zóna funguje pouze jako morální úkol několika jednotlivců (redakce nemá prostor, technické vybavení, ani plat). Periodika v oblasti divadla a tance jsou na státním příspěvku závislá. Z grantu lze pokrýt 70 % rozpočtu časopisu, avšak pravidla pro to, co lze z grantu ministerstva uhradit, se stále komplikují. Příjmy z prodeje kulturního periodika jsou minimální – prodejní cena by musela být až pětinásobná oproti prodejní ceně běžných společenských časopisů srovnatelného rozsahu. Odborná periodika nejsou díky nízkému nákladu ani atraktivní pro potenciální sponzory a inzerenty.

Další problém odborné taneční publicistiky je personální. V kapitole o vysokých školách už bylo poukázáno na minimální počet absolventů, kteří by se po studiu věnovali reflexi současného tanečního dění. Bylo by dobré se nad důvody zamyslet, ať už spočívají v systému výuky, nebo profesionálních perspektivách tanečních publicistů. Je tedy příznačné, že o tanci u nás píší absolventi divadelní nebo hudební vědy, případně absolventi žurnalistiky, kteří rozšíření své specializace takříkajíc dofinancují z jiných „zakázek“. Finanční krize některých uměleckých časopisů dokonce neumožňuje vyplácet honoráře. Bohužel platí, že čím kvalitněji

a kvalifikovaněji, tím za méně peněz. Průměrný honorář za jednu stránku v běžném, natož bulvárním, periodiku bývá násobkem honoráře v odborném časopise.

Tanec jako téma se v příbuzných odborných, a natož pak neodborných, tiskovinách vyskytuje sporadicky. Kritická reflexe tance nebo zprávy o něm se objevují v médiích výjimečně, je jim věnován malý prostor a jsou tištěny s velkým zpožděním (výjimku tvoří Hospodářské noviny, které před časem navázaly kontinuální spolupráci s přední českou taneční kritičkou Ninou Vangeli). Téměř vždy rozhoduje o otištění textu mediální atraktivita (známá osobnost, velké divadlo apod.) a jen výjimečně kvalita či význam taneční události. Vůbec nejhůře se tato situace dotýká tanečních aktivit mimo Prahu a Brno. Například o baletních premiérách regionálních divadel dnes už téměř žádná kritická reflexe nevzniká. Občas

o takovýchto inscenacích pouze informuje (a to mnohdy způsobem problematickým) regionální tisk nebo regionální mutace celostátních deníků.

Další celoplošná média – rozhlas a televize – se tanci věnují rovněž jako okrajovému tématu. Český rozhlas má v tomto směru lepší skóre. Česká televize

o tanci informuje sporadicky. Citelně chybí televizní magazín o aktuálním dění v českém tanci, který by byl paralelou k pravidelným pořadům, věnovaným divadlu (Divadlo žije!) nebo klasické hudbě (Terra musica). Paradoxně je Česká televize pořadatelem prestižního festivalu Zlatá Praha, který má ve světě velké renomé

a každoročně nabízí zásadní snímky z oblasti tance.

 

b)      Taneční literatura

Tanec patřil k opomíjeným uměleckým oblastem a s tím souvisela i naprosto minimální česká knižní produkce se zaměřením na tanec před rokem 1989. Bylo vydáno několik málo memoárů, pár středoškolských a vysokoškolských skript… Teprve v posledních patnácti letech se začaly zaplňovat bezbřehé mezery v české taneční literatuře. Vzniklo několik zásadních odborných, ale i odborně-

-popularizačních publikací, například Český taneční slovník (pro český tanec naprosto stěžejní dílo), slovník Svět tance a baletu aj. Významným producentem odborných knih o tanci se stala HAMU v Praze. Velké mezery máme v překladech důležité zahraniční literatury. Z této oblasti je potřeba vyzdvihnout jednu výjimku, kterou byl Slovník divadelní antropologie. Stále však nemáme český slovník

o světovém tanci a baletu, nemáme ucelené a reprezentativní dějiny českého a natož světového tance a baletu, chybí monografie o zásadních osobnostech (např. o Jiřím Kyliánovi) atd. Proto je třeba soustředit se na tuto oblast; výrazně podporovat taneční vědu a taneční publicistiku.

 

 

III.            Shrnutí problémových témat

 

·          Některé baletní soubory jsou početně poddimenzovány. Je potřeba rozšířit alespoň ty úplně nejmenší a i u největších souborů (Praha, Brno) zvážit vzhledem k povaze a významu jejich repertoáru početní posílení.

·          Zahraniční umělci se výrazně podílejí na kvalitativním vzestupu českého tance. Přesto jsou jim kladeny četné legislativní překážky (při zisku pracovního povolení, trvalého pobytu, víz aj.). Odstraňování těchto bariér by mělo být jednou z priorit.

·          Vzhledem k obtížnosti, rizikovosti, dlouhodobé vzdělávací přípravě a krátkému období jejího zúročení je zcela nedostatečné finanční ohodnocení tanečníků.

·          V neřešení problematiky života tanečníka po ukončení aktivní kariéry je Česká republika ve vyspělé Evropě unikátem. Je nutné aplikovat model, který by umožnil tanečníka ekonomicky zajistit minimálně pro období rekvalifikace.

·          Taneční praxe vyžaduje možnost uzavírat smlouvy na dobu určitou. Proto je nutná korekce Zákoníku práce.

·          Pro český nezávislý soudobý tanec musí vzniknout profesionální podmínky. Umělci musí mít prostor (a prostředky na jeho financování) na tvorbu a její prezentaci.

·          V procesu přidělování grantů je třeba upravit kalendář tak, aby tvůrci

a producenti, neupadali do druhotné platební neschopnosti z důvodu čekání na

udělení dotace.

·          Nepříliš funkční systém víceletých grantů (dosud existují pouze dvouleté – Ministerstvo kultury ČR) má devastující dopad na tvorbu v oblasti českého nezávislého tance.

·          Pro rozvoj českého tance jsou důležité možnosti přímé konfrontace. Baletu však chybí festival prezentující inscenace; nezávislý soudobý český tanec nemá žádnou soutěž či cenu pro interpretaci.

·          Malý počet míst pro studenty v tanečních oborech na vysokých školách neodpovídá rozmachu a poptávce současného tanečního umění.

·          Je třeba podpořit vznik rezidenčních programů a mobilitu umělců.

·          Odborná taneční periodika živoří nebo zanikají, a to přes to, že jako jediná relevantně reflektují český tanec. Především taneční aktivity mimo velká centra tak dnes už většinou nejsou vůbec kriticky zachyceny.

·          Tanec je v rozporu se svým významem opomíjen v médiích.

·          Taneční kritika trpí nedostatkem autorů. Na vině je jak malý prostor pro uplatnění kritické práce tak i její finanční ohodnocení.

·          Po roce 1989 se sice začala rozšiřovat takřka absentující česká literatura o tanci, avšak stále chybí i ty nejzásadnější publikace.

 

 

 

© balet.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma
počítadlo toplist