Tanec a jeho charakteristika
Tanec je zobrazení reálné skutečnosti pohybem. Je to umělecký pohyb, který vyjadřuje pocity, nálady, děj, různé zážitky.
Umělecký pohyb musí splňovat estetická kritéria a zákonitosti taneční techniky.
Tanec probíhá v čase a prostoru a má určitý rytmus a dynamiku. Vzniká spojováním jednotlivých tanečních prvků (kroků, gest, různých pohybů těla).
Tanec vytváří estetické a ideové hodnoty, které mají u diváka vyvolávat psychologickou odezvu (pocit radosti, dojetí, účast s osudy lidí, kteří jsou na jevišti přestavováni, poučení). Síla prožitku je závislá na vnímavosti diváků a přesvědčivém výkonu tanečníků, ale i všech ostatních složek, podílejících se na představení.
Taneční žánry:
1. bezdějový, také nazývaný abstraktní a)sólový
b) párový
c) sborový
2. dějový, programový a) tanec s několika dějstvími
b) jednoaktové taneční dramatické dílo
c) krátká dějová scénka – miniatura
Tanec se dělí podle historických a funkčních kritérií:
- lidový, společenský
- historický, klasický (akademický)
- moderní, současný
- charakterní
Lidový tanec je spojen s národními tradicemi a vytvořili ho obyčejní lidé.
Společenský tanec je druh zábavy lidí a vznikal převážně úpravou lidových tanců ( formoval se už v prostředí šlechty, později měšťanů).
Historický tanec byl původně společenským tancem šlechty a měnil se a rozvíjel současně s vývojem této společnosti. Z dnešního pohledu se tedy jedná o tanec historický.
Tanec klasický byl původně společenským tancem šlechty. Postupně se však měnil a získával pevná, specifická pravidla. Tanec akademický – pojem, kterým se od 2. poloviny 19. století označuje styl a technická soustava evropského profesionálního jevištního tance –baletu. Na jeho rozvíjení a kodifikování jeho forem se podílely zhruba od 18. století akademie tance ve Francii a Itálii. První teoretickou práci shrnující soustavu baletní techniky rozpracoval Carlo Blasis.
Moderní tanec se začal formovat na přelomu 19. a 20. století jako reakce na úpadek baletu (divadelního tanečního umění) na konci 19. století. Prvními průkopníky – reformátory tance byli:
- Francoise Delsarte (vytvořil pohybový systém vycházející ze znalosti anatomie lidského těla a jeho pohybových možností)
- Loie Fullerová (herečka bez tanečního vzdělání, jejíž tanec – improvizace vycházel z jejích pocitů a nálad)
- Isadora Duncan (přirozený pohyb, vycházela z pohybového systému F. Delsarta)
- Émile Jacques- Dalcroze ( rytmická gymnastika původně vytvořená pro hudebníky, aby cítili pohyb celým tělem)
- Rudolf von Laban ( reformátor tance, teoretik, pedagog, choreograf, autor tanečního písma – notace)
Současný tanec – nejmodernější techniky , množství směrů, které původně vznikaly jako kontrast ke klasickému tanci.
Charakterní tance vznikly stylizací – úpravou lidových tanců.
Scénický tanec – moderní výrazový tanec určený pro divadelní scénu, který nemá žádná striktní pravidla ani omezení. Cílem scénického tance je vyjádření příběhu, myšlenky nebo pocitu. Většinou postrádá strnulé pózy, důraz je kladen na plynulý tok pohybů, přirozenost a originalitu pohybového vyjádření.
BALET je
a) soubor tanečnic a tanečníků se sólisty a choreografem
b) jevištní hudebně dramatická forma syntetického charakteru, jejímž vyjadřovacím prostředkem je choreograficky ztvárněný taneční pohyb ve spojení s hudbou a jevištním výtvarným uměním